kdo kazí vodu

Netroufám si odhadnout, jakou rychlostí padá tma uprostřed ghetta. Znám setmění jen z periferie, kde se dá mluvit ještě poměrně nahlas, kousek dál už se jen šeptá a kdo nasbírá dost sil, vykřikne zoufalstvím. Čím víc jste tiší, tím hlasitější jsou zvuky a šelesty, jasnější hlasy a melodie, tím zřetelnější je obraz ve vašich hlavách. A cesta nemá nic společného s pohybem vašich nohou.
Stála jsem na samém kraji a děsila se ohromné rozjívené lidské masy, někdo si kousek ode mne vybarvoval omalovánky, už jsem slyšela, že na smíchu není nic špatného, ale o to tady vůbec nejde. Vzadu někdo pískal na píšťalku, že je opuštěný kvůli neznalosti klasických literárních děl. Smáli se maličké liliputce, co chtěla hrát basketbal. V rohu se hrálo pexeso s naivními obrázky, nikdo nemusel moc přemýšlet, nikoho to nenutilo. Nikdo nechtěl slyšet nic hlubšího, úplně stačily historky o tom, kam si schovat tahák. Mrzelo mě to, nedávalo to smysl. Otrava si zrovna v šatně přezula cvičky a vyrazila na bál. A vzduchem létala nákaza a kousek za ní nemoc, jen smrt se ani neukázala, žádný konec, žádné propuštění. A u kašny poskakoval svízel ve výhružných gestech, zapovídal se se zoufalstvím a trochu se pohádali, kazili vodu, hnila, páchla odspodu, ode dna, a ryby se obracely břichem vzhůru. Náhodný chodec se žlutým deštníkem vrazil loktem do Chrona, ten se trochu zachmuřil a zapnul si kabát víc ke krku, aby překryl zažloutlý obvaz plný smradlavého hnisu, nikdy nezhojenou ránu, jak mu kdysi hrdlo prokousl pes. Začalo trošku pršet, v kalužích plavaly rozmáčené vajgly, nebe bylo ocelově šedé, tak Chronos přidal do kroku.
Smáli se rychleji, hlasitěji, déle. A tma nám padala na hlavy - těžko říct, komu rychleji, možná všem stejně, bez rozdílů ras a přesvědčení, bez rozdílu hloubky ghett uvnitř našich duší. Tma nás oblékla do němoty.