Ještě ne snad na věky

Dlouhá noc.
Vlastně je stejná, jako mnoho dalších, stejně se vlekoucích.
Jen o ní nezpívá Vondráčková.
Píšu o ní já.
Jako David o té její.
Pro něj je to další hit, autorská práva a další ze zdroje příjmů.
Pro mně zabitý, probdělý čas.
Možná, že to byl i u něj.
Ale jak vidno i když dva dělají totéž, není to totéž.
Čtu děsivé scénáře současného vývoje pandemie.
Do toho obdobně nedobré ekonomické zprávy.
Ani současné počasí, záplavy a očekávaný mráz, nevěstí nic moc dobrého.
Nadto jsem se večer přejedl kachnou s knedlikem a zelím.
Jako bych očekával válku.
Která snad nebude.
Zatím.
Chtěl bych spát, ale ono to nejde.
Myšlenky se rozbíhají všemi směry.
Jen to tělo tu se mnou vázne, jako kytka ve váze, co už to má spočítané.
Bojím se realistických myšlenek.
Těch co vidím, co se zhmotňují.
Je jich moc a tu i nade mnou převzaly.
Tim, že to vím s tím bojuji.
Jsem z toho vyčerpán.
Z boje sama sebe se sebou.
Těžké je tomu se bránit.
Zvlášť v této době.
Kdy temné chmury všude oporu mají.
Deprese přiživena jest.
Nebaví mně pít.
Nemám radost.
Mám jen starost.
O životy bližních i můj.
Vím, že sklízíme co zaseto námy bylo.
Po právu.
Nic není zadarmo.
Ani strach.
Za chvilku u nás rozsvítí noční ranní osvětlení.
A já půjdu spát.
Snad.
Konečně.
Doufám.
Ještě ne snad na věky.