Šaškárna

"Kurnik šopa co to je, na co si ten šašek počmáraná hraje", je slyšet z jednoho kouta do druhého. "Musíme ho umlčet, než nám přeroste přes hlavu, komediant jeden!"

Svět je jedna šaráda a čas je šaškův ráj. Čas hraje s námi a také proti nám.

Každý se o něco snažíme a vlastně nevíme o co. Jsme jedna velká manéž polívky a nemusí to být zrovna ta Bolkova. (Šaškové počmáraní)

Sociální sítě jsou jeden velký hrnec vroucí polévky. Polévky ze které jde mnohdy zima, přímo z ní čiší mráz až praští. Ta polévka je vločková, neboť vločka za vločkou ulpívá na zdi soukromé, kteráž se nazývá honosně, timeline, časová linka. Linka čeho, ptám se!?

V přírodě jsou vločky sněhové, každá jiná, osobitá a nenahraditelná, na síti jsou vločky téměř jedna jako druhá, často kopie. Tváří se vzletně, musí přec působit a neuhnout ze zadaného směru, běda, když vločka je odlišná a odbočí, byť jen kousek vedle, to pak všechny z ní hned zebe.

Nejlépe si jí nevšímat a nechat ji roztát, ať po ní nezůstane ani stopa. Zebe tě z těchto slov? Mně také, především z reality jež je zimomřivá. Světová situace je praštící mráz, pohlcující vše dobré a produkující třesoucí se postavy jak z hororových scén Alfréda Hytchcocka.

Jsem šašek počmáranej, dobrá tedy. Obklopen mrazícím povětřím, žiji jako ve snu, čas odbíjí svou vteřinu za vteřinou a já si říkám nevzdávej to, celý svět není Sibiří či Severním pólem.

Hýčkám svou vločku, je má jediná, nenechám ji roztát a nebo zmrazit na kámen.

Vyzývám všechny, kteří mají touhu ukázat světu svou vločku, jako ojedinělý otisk svého já, ať ji spojí s vločkami druhých, těch, kteří nevydávají vločku jako kopii vyjíždějící z tiskárny v mnoha výtiscích, ale modelují vločku jedinečnou, svou a přesto přesně zapadající do vloček druhých. Ty se spojí v jednu velkou lavinu dobra, která převálcuje praštící balast jako vytapetovaný na zmrzlé planině.

Kraj pak zahalí jemnými vločkami utkaný koberec, čistotou zářící svět. A snivý mrazivý obraz šašků počmáraných se rozplyne a odletí do dáli na nadýchaných perech snů.

Ptám se. Sním a nebo bdím? Už ani vlastně nevím, ale jedno vím jistě.
Nikdy to nevzdám, tak to je... Ať praští sebevíc, vločku dobra v sobě uchovám!