kamelot

Pára od pusy smíchaná s cigaretovým kouřem, už téměř studené kafe, rukavice bez prstů, které přinesl ježíšek, vojenská bunda propálená tam, kde by to člověk nejméně čekal.
Stín táhnoucí se napříč podloubím, roztřesený snad zimou, snad problikávající zářivkou, patřil k tomu místu, jako smrt patří k životu. Posledních deset let pozoroval, jak se Praha probouzí na straně mostu, kde se studenti bránili protestantům ze severu, a i když si na vstávání ve čtyři hodiny nikdy nezvykl, zamiloval si prázdnost a ticho té chvíle, toho místa. Postavy, kterým noc utekla díky alkoholu rychleji, se naučil přehlížet. Těch pár hodin, co řeka opodál hučela víc, než v jakoukoli jinou dobu, patřilo jenom jemu.
Pod nohama se mu válí balík novin, rok od roku menší a menší. Pro jedny Informace v té nehezčí možné podobě, pro druhé přežitek. Mrzelo ho to, ale co by mohl chtít v době, kdy nejdůležitější věcí na světě je nabíječka.
Ta myšlenka ho pobavila a vyděsila zároveň. Některé lidi podezříval z toho, že si noviny kupují už jen ze zvyku a z jakési solidarity k němu. Přistihl se, že jimi trochu opovrhuje, ale bez jejich tváří už si ráno nedovedl představit.
Pršelo, když vystoupil z bezpečí průchodu. Pršelo na kamenné postavy na mostě, pršelo na starší paní napadající na jednu nohu, pršelo na reflexní vesty uklízecí čety, která včerejšek zamete a odveze. On tady ale ráno zase bude stát. O něco starší a unavenější, ale přijde.