Plánování je k ničemu...

„Plánování je k ničemu, jak říká táta, když
chceš rozesmát bohy, něco si naplánuj.
František cosi četl a vypadal, že mě vůbec neposlouchá. Možná se mi to jen zdálo, věděl jsem, že se mnou nesouhlasí. Vůbec nevím, kde se tady, v té bohem zapomenuté části světa, vzal. Někteří lidé se pro válku prostě nehodí a učitel z Podkrkonoší, s pěšinkou vždy pečlivě upravenou, s brýlemi, které pohromadě držely už jen vůlí jejich majitele, byl přesně ten typ člověka.
„A to zase ne, to já mám velké plány až válka skončí. Musím opravit komín, asi ho nakonec celý přezdím. Nikdy jsem to sice nedělal, ale aspoň se to naučím. Anička bude mít radost. Taky jsem jí slíbil, že jí vyrobím malou poličku do ložnice, vždycky si čaj pokládala na zem vedle postele. Koupím kousek borového dříví a vyrobím pro ten čaj poličku, takovou hezkou, se zdobením po krajích.
Taky mě napadlo, zajít za starostou, optat se ho na ten kousek pole pod lesem. Leží tam ladem už nějaký rok. Koupím ho a zasadím brambory. Anička bude mít velkou radost. A vlastivědný kroužek u nás při škole. Ten už byl na spadnutí před válkou, tak to s dětmi dotáhnu, až se vrátím. Budeme chodit na procházky a budeme si vyprávět o naší zemi.”
Pozoroval jsem Františka, jak rozesmává bohy a možná jsem mu trochu záviděl. Mluvil vždy nahlas, jak byl zvyklý, když hovořil k dětem a bylo znát, že vše, o čem mluví, vidí v jasných barvách. A tak tam takhle přede mnou vyzdil komín, vyřezal poličku, zasadil brambory, a když se procházel s dětmi po lese, jako by v tu chvíli uvízl v nebytí toho okamžiku uprostřed války. Prostě si na chvíli odskočil domů.
U Sokolova ho granát roztrhl vejpůl. Jak říkám, plánování je k ničemu...