Jsme mořem
Jsme mořem
Anotace: Pohlížet na rozhněvaného člověka je možno jako na vlnobití při bouři, jež se zase utiší...
Klidný záliv nenasvědčuje v žádném případě tomu, že by mohlo být moře někdy rozbouřené. Pohled na klidnou hladinu dává pocit jistoty, ovšem obraz může být klamný.
Poplujeme-li lodí okolo břehu zálivu a následně se odpoutáme od pevniny a plavidlo nasměrujeme na širé moře, loď se začne pohupovat na stále větších vlnách moře širého.
Mohlo by se zdát, že příměr uniká svému smyslu, ale nemylme se, je zcela smysluplný. Osobně se přikláním k názoru, že každý jednotlivec se může přirovnat k moři, spíše než ke klidné hladině zářivého plesa s odleskem okolního světa jež se odráží v něm jako v zrcadle.
Co tím chci říci?
Člověk se může většinu času projevovat jako klidná hladina zálivu za krásného počasí a nikdo by ani netušil, že může být v mžiku rozbouřený jako běsnící mořské vlny za větrného počasí plného tmavých mraků, blesků a hromů. Tato bouře většinou brzy umlkne a opět vysvitne slunce.
Pokud byste si mysleli, že já jsem člověk za každých okolností klidný, vyrovnaný a nekonfliktní, tak bych musel být opravdu jako lesní studánka, jež je chráněna okolními stromy a porostem a která brání povětrnostním vlivům narušit mou klidnou hladinu.
Ne i já se dokážu rozrušit natolik, že si kladu otázku, proč je tomu tak, když se snažím většinu času být pozorný, empatický a úslužný. Zlobím se proto na sebe? Ano! Zlobím se na sebe dlouho? Ne! Pluji po moři života, jako každý z vás.
Jednou jsme na vodách zálivu a jindy zase na otevřeném moři,
kde se občas setkáme i s velkou bouří.
Důležité je pak stát pevně u kormidla a mít na mysli bezpečný a klidný záliv do kterého opět směřujeme.
Z toho co jsem nyní předeslal si uvědomuji, že není možné posuzovat člověka, ať známého, či cizího podle jeho momentálních projevů. Natož mi ani nepřísluší nikoho soudit.
Vodou, mořem a oceánem je pokryta valná část světa a ani by nás nenapadlo říci, že to tak není správně, neboť moře skýtá život a uklidňuje, vydáváme se za ním, na pobřežích obdivujeme západy a východy sluncí, s krásným pocitem si vychutnáváme burácení vln tříštících se o skalní útesy a sledujeme jemně omývající písčité a kamenné břehy.
Ano moře nás prostupuje celou bytostí, tak to vnímám já a přestávám se zlobit, když se zlobím a když vidím zlobit se toho, kdo se jeví většinu času klidnou hladinou.
Za určitých událostí se moře rozbouří, ale vždy utichne, protože to je vlastností moře. Každý z nás je tudíž 'mořem'. Je schopen poskytnout útočiště v podobě klidného zálivu těm, kdo po tom touží.
Prosím vás přátelé nenechte bouřit své nitro dlouho, natož trvale. Trvale v sobě nosíme klidné pohupování vln dobra a to je smyslem života, být v pohodě i když přijde bouře, ona se zase utiší.
A na závěr bych zde uvedl známý citát:
"Ať slunce nezapadne nad vaší podrážděnou náladou."
Z toho vyplývá, že když jme zmítáni, byť i oprávněným hněvem, měli bychom jej opustit co nejdříve, aby jsme neuškodili druhým a ani sobě.
Jak jsem naznačil v úvodním odstavci, pohled na klidného člověka může být klamný, ne však v tom, že by onen člověk neměl být dobrým člověkem a musel by být plný nejistoty, ale že není právě v tuto chvíli vystaven životní bouři. A byl-li by právě této bouři vystaven, to neznamená, že bouře se neutiší.
Buďme k sobě tolerantní!
Bouře vždycky skončí...
Jsme společně mořem a to je skvělé, co myslíte?
Komentáře (1)
Komentujících (1)
Doporučit
Tisk