Naděje

To co nás žene dál, je víra v naději, že obsáhneme jednou vše, co jsme kdy chtěli - být šťastní (a to, co k tomu potřebujeme). Víra se dá dosáhnout srdcem, ale pomalu a nenápadně to zničí naše naděje, protože jsme si je představovali ve svém srdci blíže. Pak se "otočíme" a zjistíme, že srdce je jen prázná nádoba pro naději, která byla vytlačena touhou víry, že cíl je nadosah. (A už jsme se od víry dostali k touze víry.) Proto raději věříme věcem, než nadějím srdce. Realita je, najivnímu srdci i mysli srdcem poblázněnou, krutým vyražením dechu.
Tak nevím, zda-li jsem byl komukoliv ku prospěchu
Šťastní jsou ti, co věří v posmrtný život, protože, tam si jde naděje ruku v ruce s vírou a ani jedno neutlačuje to druhé (takže vlastně asi to spoupání vzhůru?? Mohlo to být tak myšleno? - když už všechny pozemské naděje selžou, objeví se naděje?).
Nakonec mi z toho tedy vylézá, že naděje přichází v době nejtěžší.
Pěrné téma a pěkně zpracované, člověk se aspoňtrochu zamyslí :)

27.01.2021 00:52:08 | Wahadahaku

Nepotřebujeme křídla, nepotřebujeme vesmír, nepotřebujeme hmotné statky, ale potřebujeme se navzájem! My lidé, zde :o) Tento text mi přijde jako vystřižený z nějakého časopisu, co sem ani nepatří :o) Nejen, že je bezchybný (tady před Aá - píšu čárku snad jen já :o) ), ale na kratičký profi-článek má všechno :o) Tak se přiznej profesorko češtiny :o)

26.01.2021 20:17:17 | Crazymike