Vzpomínka

Je tomu dávno, kdy psával jsem zde. To měl jsem mladý hlas a hnědé vousy. Kamarádil jsem se s básníky a básnířkami. Patnáct let, dávno tomu jest. Kdo by řekl po takové době, že se sem vrátím? Verše jsem poskládal na dlouho do skříně a sedal na ně prach. Když není Múza, nejsou verše, ale jste tady VY. Někteří. Stále vás vidím, jak zde tvoříte, držáci, i po patnácti letech. Tehdy jsem běhal a měl zdravé nohy. Měl zdravý apetit a rozum v hrsti, tehdy jsem psal tak lehce, tak snadno, že i úsměv nebyl snadnější než pár řádků, co jsem mohl šoupnout do placu jak práskne hostinský doprostřed fortelného stolu čtyři půllitry a udělá pár čárek a na pivních táccích, já psal básně, abyste to četli. To je hloupé, že? Jsem lenoch beze jména, kterému zapálil Amor oheň pod lýtkami. Proto píšu pro svou ženu. Víte vy vůbec, že jsem se oženil? Nevíte. Nevíte nic a nebudete tušit.Svatba je jen slovo a třeba záminka. Možná se ptáte, proč Vám to píši. Před patnácti lety tu byli básníci a básnířky, kteří mi pomáhali svou tvorbou k vyspělosti a lidskému růstu. Psali moudře, vtipně, inteligentně a hladili na duši. Jasně, že čtu i Vaše díla, jste dobří, jste nadějní, jenže tu jste a já se po patnácti letech vrátil, abych zjistil, že někteří už tu nejsou a narozdíl ode mě už NIKDY nebudou. A když je NIKDY definitivou, je vám tak smutno jako když si vezmete hadry na funus co byly ve skříni deset let, nebo i déle a kartáčem je vyhřebelcujete jak černé koně, co vezou rakev. Je mi smutno, že jim, těm básníkům a básnířkám, nemohu říci, jak jsem si jich vážil a co pro mě znamenali a že patnáct let je dlouhá, dlouhá doba na jedno zestárnutí a na to, aby odešli lidé, kteří tu, na Literu byli. Myslím na ně a zvláště na toho, kdo v nebeském Peletonu Tour de France jede na prvním místě. Čest Vaší památce. Nikdy nezapomenu.A vy ostatní pište, pište, nikdy nevíte, kdy své pero budete držet naposledy v ruce. Pěkný den všem.