Člověk ve vesmíru

Mám-li to celé zobecnit, pak bych řekl, že vesmír je nahoře… a taky dole, nalevo a napravo.
Tím chci říct, že se zdá být nemožné si ho nevšimnout, když nás takovýmto způsobem obklopuje.
Přesto ho člověk málokdy vnímá jako něco, čeho je součástí. Ví o jeho existenci, ale častokrát o něm spíše přemýšlí jako o místě, které je kdesi jinde, třeba jako Francie, tím spíš, když se ten dotyčný podívá nad sebe a vidí modrou oblohu – jakousi absolutní hranici světa – a říká si, že tam za ní už
přeci nic jiného být nemůže – ledaže hodně daleko.
To by musel být kdesi v přírodě a o pozdní noční hodině sledovat čistou letní oblohu. Potom, pakliže by si na to našel čas, by se ty myšlenky ubíraly docela jiným směrem. Až nyní, až když by se ta přírodní hranice rozplynula, až tehdy by si uvědomil, že ten vesmír, co měl být ještě dál než Francie, je vlastně o dost blíž, blíž než Francie – do Francie přeci nedohlédne. Do vesmíru ano, alespoň do nejbližšího okolí, ale to stačí, aby si pomyslel, že to vlastně není tak daleko. Možná dokonce natáhne ruku a bude se chtít jednoho z těch jiných světů dotknout. Na to je však ještě čas.
Pak otočí hlavou kolem dokola a zjistí, že je tím vesmírem pokryta celá obloha. A dále uvažuje, zda-li není kus vesmíru i tam za kopci. A když si řekne, že ano, pak se mu otevírá brána ke zcela průlomovému objevu. Jakmile si toto uvědomí, je již jen krůček od zjištění, že vesmír obklopuje celou jeho planetu a že celá jeho planeta není pouhým sousedem vesmíru, nýbrž je v něm úplně
uzavřena.
Když se nad tím zamyslí, nestačí se divit. Najednou stojí na jakési kouli, která volně visí v prázdném prostoru, a záhy neví, kde je nahoře a kde dole. Náhle ho přepadne úzkost, protože přestává věřit tomu, že se tu na té planetě udrží – zvlášť když tu dost možná visí hlavou dolů.
Ale když se ráno probudí a vidí nad sebou tu modrou oblohu, zase už myslí na něco jiného.