Přijít o vlasy, ne o rozum

Než jsme měli doma internet, matka kupovala a dostávala různé časopisy. V obýváku jsme měli stolek s poličkou, kde se ty časopisy válely. Mezi kouzla té doby patřilo, když jsem měl čas se jen tak povalovat na pohovce a koukat se kolem. Vážně.

To je dnes téměř nepředstavitelné. Dnes je veškerý čas vyplněn nějakou činností, alespoň příjmem informací z obrazovky. Ale abych jen tak seděl, nebo ležel a přemýšlel si, to se stane tak maximálně při cestě někam, nebo v čekárně.

A to musím aktivně přemáhat nutkání sahat po mobilu, nebo si alespoň něco pustit k poslouchání. Najít si čas, energii a vůli na prosté povalování se a koukání kolem, které může a nemusí skončit chvilkovým spánkem, to je luxus. Nejen proto, že nemáme čas, ale i proto, že jsme ze sebe nechali udělat přijímače nechtěných informací, a jsme na tom závislí. Nechat mobil v jiné místnosti, nepouštět si televizi, podcasty, zprávy, nic. Nenechat se obtěžovat přítokem informací a okolním světem. To vyžaduje odhodlání.

Tak když mi bylo těch asi 9-13 let, tak na tohle jsem čas měl, ještě mě nepohltil počítač, internet ani škola, a v obyčejné televizi se čtyřmi kanály většinou nebylo nic, nechtěl-li jsem se dívat na Manuelu nebo Kolotoč. Díky tomu jsem si mohl ležet na pohovce ve velkém obývacím pokoji a do mozku se mi vrývaly obrazy na zdech, tituly a jména na hřbetech knih v knihovnách a světélkující odrazy vodní hladiny na stropě.

Není divu, že jsem občas vytáhl ze stolku nějaký ten časopis a marně hledal něco, co by mě mohlo zaujmout. Kromě krávovin typu Cosmopolitan tam byly i nějaké literární sborníky a různé podivné věci. Jeden článek, který si pamatuji, byl následující.

Pisatel vyprávěl, jak si kvůli plešatění prošel peklem. Jak byl zděšen, když mu v rukou zůstávaly chomáče vlasů, jak mu zůstávaly v posteli, a jak se to snažil všemožně řešit. Nejdříve se snažil podpořit růst vlasů, ovšem po neúspěchu se uchýlil k příčesku, nebo jakési paruce. Našel firmu, která mu to vyráběla na míru. Pravidelně tam musel chodit, měl to snad na té hlavě přilepené nebo co. Když ta firma zkrachovala, on složitě sháněl, kde jinde si to nechat dělat.

To ještě nějak vyřešil, platil si na to někoho. Problémem nabalujícím se ale bylo, že ty vlasy barvily, což se dalo poznat na polštáři. Když měl přítelkyni, musel si na polštář dávat ručník, na kterém ta barva nebyla vidět. Vysvětloval to tím, že má nějakou alergii. Táhnul to takhle kdo ví jak dlouho.

Po určité době se mu však nějak rozbřesklo, a všiml si, že snad polovina mužů kolem něj v práci je holohlavá. Náhle mu došlo, že dělá kravinu. Řeší problém, který neexistuje. Vytváří ten problém. A tak z práce zavolal přítelkyni, oznámil jí své „strašné tajemství“, následně se jí nechal oholit do hola a problém byl vyřešen. Problém, který ho trápil roky, měl z toho komplex, výdaje, stres, omezovalo ho to.

Tehdy v tom mém malém věku mě to zaujalo natolik, že si to pamatuji dodnes.

A článek splnil svůj účel. Asi před deseti lety jsem si všiml, že mi ty vlasy skutečně ubývají. První reakce je zděšení. Člověk je zvyklý, že nějak vypadá, a ono se to najednou mění, jakousi závadou. Pár měsíců mě to stresovalo, snažil jsem se ty vlasy i nějak podpořit, zbytečná starost a investice. Až se mi z ničeho nic vybavil tento článek, uložený hluboko v mé paměti.

Tou dobou už jsem doma stejně měl strojek na stříhání, který mi vnutila minulá přítelkyně, abych nemusel chodit ke kadeřnici. Takže to bylo jen o tom na něm nastavit minimální délku a definitivně se naučit stříhat sám. Což je mimochodem jednoduché, stačí sklonit hlavu nad umyvadlem.

Kamarádi se divili, proč je ze mě „nácek“. No jednoduše proto, že ty vlasy mi nerostou, tak se s nimi nebudu trápit. Rozhodla to příroda. Já nebudu věnovat svůj čas, energii, peníze tomu, abych překrucoval realitu. Jako bonus jsem se téměř zbavil seboroické dermatitidy, horších lupů, které se zhoršují mezi vlasy, vousy, chlupy.

Jeden kamarád, kterému vlasy vypadaly už na střední, mě poučoval, že holá hlava vyvolává dojem agresivity a jemu to vadí. Takže nosívá kšiltovky, případně má vousy, aby se zjemnil. Ano, holá lebka vypadá hruběji, než být načesaný, ale taková je realita. Jsem jaký jsem a s tím budu pracovat, ne proti tomu. Faktem je, že mám podle testů zvýšený testosteron, s radostí nadávám a mám co dělat, abych si udržel čistý trestní rejstřík. Ale i kdyby to mohlo souviset, tak důvodů pro ztrátu vlasů je víc a to nejlepší, co se s tím dá udělat, je neřešit problém, který neexistuje.

Zatímco u žen se říká, že vlasy značí zdraví, tak u mužů ztráta vlasů nemusí být příznakem žádného zdravotního problému.

Kdyby radši všichni muži, které trápí padající vlasy, věc normální po tisíce a tisíce let, kdyby raději řešili své zdraví, kondici a jak se mají, než jak vypadají na první pohled. Základem je zdravé, silné tělo. To, že zdravý člověk bude vypadat dobře, to přijde samo. Takový člověk pak nemusí zdraví a krásu předstírat.