Nehledej svou duševní diagnózu, hledej štěstí

Množství duševních poruch a diagnóz ve dnešní době natolik nabobtnalo, že když se o to začnete trochu zajímat, zjistíte, že na každého něco z toho sedí.

Vlastně celá psychologie a psychiatrie je založená na tom nacházet na lidech něco, co se zdá být pravda. Úspěch těchto oborů je založen na tom, že musí tu diagnózu nacházet. A tak dnes už není nikdo, kdo by při bližší analýze nějakou poruchu neměl.

Nebezpečně to začíná připomínat astrologii. Její smysl a úspěch je také založen na tom nacházet věci, aby každému něco z toho sedlo. Psychologie je alespoň založená na skutečných výzkumech, ale i ona se nás snaží okouzlit jednoduchými odpověďmi na složité životní situace a vnucovat nám své nálepkování.

Narcismus, psychopatie, sociopatie, bipolární porucha, neurotismus, všelijaké úrovně autismu, a potom i ty klasické schizofrenie a těžké poruchy. A samozřejmě deprese. Dle mého už neexistuje nikdo, komu by psycholog něco z toho nedal. Jako příklad uvedu sám sebe. Já jsem neurotický a náladový do té míry, že to hraničí s bipolaritou. Mám podprůměrnou empatii, silnější ego.

Každého člověka ve svém okolí mohu zkusit analyzovat, jaké u něj vidím silné vlastnosti a jakou by mohl mít diagnózu. Dnešní doba k tomu svádí, populární YouTube kanály, pořady a články nás učí hledat u lidí jasně pojmenovatelné vlastnosti a vady a škatulkovat je. „To je ten narcis a to je ten sociopat atd.“

Dle mého však žádná vlastnost není absolutní – nýbrž jsou to škály. Tak jako introverze a extroverze. Člověk se na těchto škálách nachází a pohybuje během života. Zaměříme-li se pak na kohokoliv dostatečně detailně, najdeme u něj vždy něco, co je mimo průměr. Pod drobnohledem dnešní psychologie nikdo není normální.

Ve skutečnosti, čím víc o tom vím, tím víc mám pocit, že nejlepší je tyto diagnózy vůbec neřešit. Pokud člověk nemá vyloženě vážné potíže, je lepší vůbec nepátrat, nevnucovat mu diagnózu, nechat to být. Každý je nějaký a dnes pro každou drobnou vlastnost máme přesný název. To neznamená, že musíme na lidi nalepit cedulku s diagnózou a označit to za příčinu všech jejich úspěchů a neúspěchů.

A především – nepřijímat tyto nabízené cedulky, nelepit je na sebe a neakceptovat, že náš život je diktován diagnózou a nějakou definicí z psychologie.

Další dnešní módou je také totiž „victimhood“ – být oběť. Společnost je rozdrobená na skupinky a jedince, kteří si každý mohou najít, v čem jsou oni obětí a koho mohou obviňovat za svůj neúspěch. Internet a dnešní média v tom následně lidi podporují, aby každý chtěl být obětí a obviňovat ostatní.

Ale o tom příště.