Manifest principiální sebedestrukce

1.           Úvod

Záležitostí úvodu se příliš zabývat nebudu. Úvod se buď nečte, nebo ho čtou lidé s nízkým intelektem, kteří se snaží v úvodu najít také sumarizaci a rozuzlení celého díla, ergo je tedy zbytečným. V zásadě v něm zmíním pouze otázku motivace napsání „Manifestu principiální sebedestrukce“.

Motivace vychází v zásadě z tří bodů. Jeden osobní, který zde nebudu jmenovat, jeden racionální a jeden emoční. Oním racionálním důvodem byla moje vlastní analýza a studie historického vývoje světa, doplněná o amatérské samostudium ekonomie, sociálních věd, o akademické studium politologie, mezinárodních vztahů a diplomacie, samostudium teologie, náboženské historie a politické historie. Tento racionální důvod byl navíc umocněn komparací dvou naprosto odlišných analýz, s naprosto odlišným výchozím bodem, ale s podobnými, či identickými vývody analýzy. Takovéto vývody jsou validnější v tom, že jich bylo dosaženo odlišným způsobem, odlišnou cestou, nezávisle na sobě.

Tím emočním důvodem je pak můj vlastní projev nihilismu, a to, že chci nastavit zrcadlo různým po*raným ismům. Fašismu, nacismu, rasismu, liberalismu, feminismu, komunismu, socialismus, katolicismu, protestantismu, pravoslaví, islamismus, libertariánismu, konstruktivismu a tak dál, a tak podobně, a rozetřít stoupencům všech ismů ho*** po obličeji. Nečekám ovace k tomuto manifestu, spíše vztek, kritiku a výsměch, ale to je mi ukradené. Než mě začnete kamenovat pseudoargumentem, že jsem také zastánce po*raného ismu nihilismu, vězte, že je zde drobný rozdíl. Nihilismus není misionářské náboženství, od všech ostatních jmenovaných ideologií. Nihilismu je ukradené, kolik z Vás uspěje, či zbankrotuje, kolik z Vás bude žít šťastně, či kolik z Vás pojde v chudobě, nihilismus neusiluje o nic. Nihilismu nejde o to poučit nás, nebo nás zlepšit, ale o to se nám vysmát do našich obličejů.

To je vše k úvodu.

… a protože mám soucit s mentálně postiženými, tak abyste nemuseli zbytečně číst, odpovědí celého tohoto manifestu je nihilismus. Teď můžete ukončit čtení, pokud chcete, Vy ostatní si můžete přečíst moji argumentaci.

2.           Metoda analýzy

Metoda analýzy, respektive analýz, je rozdělena do dvou směrů, které docházejí k podobnému závěru. První nazývám racionálně-vědecký a druhý racionálně-emoční.

Racionálně-vědecký přístup analýzy byl formován vysoce technickým a analytickým přístupem k celému procesu poznání, vyvracení a potvrzování teorií a hodnot, kombinovaný s rozsáhlými znalostmi, velkým přehledem z celé řady vědních, společenských a historických oborů a velice kvalitní studium.

Můj, racionálně-emoční přístup, vychází primárně z racionální analýzy, kterou se snažím očistit od emocí, avšak má svůj základ v emocích formovaných strukturou mého mozku. Je doplněn o nadprůměrný přehled o společensko-historickém vývoji, ale o nižší úroveň technického přístupu. Můj přístup navíc vychází z kombinace vysokofunkčního autismu a ADHD, kteréžto mají vliv na strukturu mého mozku.

Zatímco první přístup je protkán vědeckou analýzou a konfrontací, druhý přístup je založen na konfrontaci se zkušenostmi s lidmi. Dlouhou dobu jsem totiž věřil, že je možné zlepšit lidský svět, ale pak jsem pochopil, že největší překážkou k zlepšení lidí, jsou lidé samotní. A na základě toho jsem analyzoval chování lidí, racionálnějších i emočnějších, lidí v mém okolí, i vzdálenějších.

3.           Evoluční vývoj

Veškeré naše hodnoty, jednání, fungování, formování našich názorů, individuálních principů a dlouhodobá evoluce kolektivních principů, vycházejí z evolučních zkušeností, z toho, jak probíhal vývoj našeho živočišného druhu. Do těchto zkušeností je promítnuto vše, k čemu došlo po mutaci genů umožňujících exponenciální růst našeho intelektu, abstraktního myšlení a našeho mozku, zejména genu MCPH1 (Mikrocefalín). Těchto genů je více (KNL1, WDR62, ASPM, CEP135 atd.)

Mutace genu MCPH1 vyvolává nedávno proslavenou nemoc „mikrocefalie“, která se objevovala v důsledku nakažení Zikou, zejména v oblasti Brazílie. MCPH1 tedy umožňuje, jak růst, tak zakrnění mozku.

Ojedinělá mutace těchto genů ve dvou vlnách (první cca. před 1,1 miliónem let a druhá cca. před 60 000-14 000 let) spustila dvě dynamické vlny růstu lidského intelektu a biologické evoluce lidského mozku v extrémně krátké době.

3.1.                   Desynchronizace evolučního vývoje

Tímto vývojem se dostáváme k něčemu, co nazývám synchronizace a následně i desynchronizace evolučního vývoje lidstva. První desynchronizace byla biologická, a nastala, ještě dříve, než mutace genů. Byla jí bipedie.

Lidská evoluce má tendenci k energetické efektivitě, resp. k takovému vývoji, který zaručí energetickou efektivitu, anebo pokud to zaručit nejde, vykompenzuje neefektivnost jinými prvky (viz níže). Ve srovnání s chůzí po čtyřech je bipedie energeticky úspornější, až o 75%, a je tedy evolučně výhodnější, protože je nutné zpracovat mnohem méně surovinových zdrojů. Zároveň došlo ke kosterním změnám, které umožnily další růst mozku, využití nástrojů, rozvoj řeči a další dovednosti, k nimž byla cesta otevřena právě uvedenými mutacemi. Toto je období zhruba před 7 milióny let.

Tím se dostáváme k ojedinělému období synchronizace dynamiky biologické, kulturní, technologické a společenské evoluce. Ta je dána kombinací biologické evoluce a technické revoluce. Biologickou složkou této synchronizace je již rozebíraná mutace genů, která zvětšila lidský mozek, zvětšila jeho kapacitu, schopnosti, abstraktní uvažování a další prvky nutné k technickému, společenskému a hospodářskému vývoji lidstva. Druhou složkou je vědecko-technická, průmyslová a zemědělská revoluce, která spočívala v ovládnutí ohně, praktika, kterážto navždy změnila formování dějin a této planety. Období této synchronizace je mezi 2 milióny let před naším letopočtem (nejrannější známky užití ohně), až 1 miliónem let (mutace genů). Člověk, ale i jiní hominidé, dokáží vnímat oheň nejen instinktivně (nebezpečí), ale i racionálně (nástroj) a emočně (kultura). Viz teorie pyrofilního primáta.

Následuje období rozmachu pravěké kultury, kdy věda, technická, společenský vývoj a kultura pomalu, ale jistě předbíhají biologickou evoluci našeho těla a mozku, a tím nás, jako živočišný druh, odsuzují k zániku. Do nástupu neolitické revoluce si člověk osvojuje kulturu pohřbívání, plnohodnotné užití ohně, výrobu a zpracování zbraní, formování řeči (neandrtálci i moderní člověk).

Katastrofálním vrcholem evoluce člověka se stává neolitická revoluce, po které byla de facto ztracena šance na dlouhodobý udržitelný vývoj lidského druhu. Kulturní, sociální a technická evoluce nabyla charakter revoluční dynamiky, zatímco lidský mozek přestává stíhat vývoj, přestává stíhat překonání defektních a omezujících vlastností, a není schopen reagovat na prudkou revoluční dynamiku společenského vývoje. Výsledkem je chaos a krize současnosti, které jsou nepřekonatelné, protože náš mozek není uzpůsoben k jejich překonání.

Lidský mozek není dostatečně vyspělý, a nejspíše ani bez přímého zásahu genetickým inženýrstvím nebude, aby překonal absolutní nadřazenost pudu sebezáchovy, který je super-principem lidské existence, a kterému lidstvo podřizuje veškerou svoji existenci, veškeré své bytí a nebytí. Právě pud sebezáchovy, který byl u lidstva dotažen k absolutnu, je jádro tohoto textu.

4.           Principy a formy

4.1.                   Super-princip

Sigmund Freud nadřazoval sexualitu a pud rozmnožování nade všechno. Byl touto filosofií a přístupem posedlý, a ač měl pravdu, že sex, sexualita a pud rozmnožování jsou jedním z nejdůležitějších principů, není arci-principem, či super-principem, kterému jsou všechny ostatní podřízeny. Já sám jsem v jednu dobu se domníval, že existují dva nejvyšší principy – pud sebezáchovy a pud rozmnožení, ale při důkladnější analýze jsem si uvědomil, že pud rozmnožení je podřízen pudu sebezáchovy, a i když je nastaven výše, než většina principů, nepatří k nejvyššímu principu.

Dle psychologie existuje pět základních pudů – pud sebezáchovy, pud výživy, pud agresivity, pud pohlavní a pud péče o potomstva. Při bližší analýze však zjistíme, že čtyři z těchto pudů se sbíhají do pudu sebezáchovy, a proto ho nadřazuji nad ostatní. Zároveň, to že je pud sebezáchovy nejdůležitější, neznamená, že je nejsilnější, či nepřekonatelný. Biologické poruchy, hormonální nerovnováha, organické poškození mozku a nervů, to vše může narušit efektivní charakter pudu sebezáchovy a vyústit, dejme tomu, v sebevraždu, či iracionální a sebedestruktivní chování (podvědomá sebevražda).

Pud sebezáchovy je pud daný všem živočišným druhům, všem živočichům a v té naprosto nejprimitivnější, nevědomé a elementární (mechanické) formě i většině rostlin, bakteriím, buňkám a virům. Někdy jen ve formě pudu rozmnožení a zachování ostatních na úkor vlastního, ale existuje všude. Kritický a klíčový rozdíl mezi člověkem a ostatními živočichy je v tom, že co je u ostatních živočichů a dejme tomu i rostlin a hub instinktivní a mechanické, to člověk rozšířil o racionalitu a emocionalitu.

Evolucí se zformovala čtverná podstata pudu sebezáchovy.

• Mechanická – šíření spor.
• Instinktivní – strach z ohně.
• Racionální – lékařství.
• Emocionální – vymezení.

Tento super-princip je navíc konfrontován a formován aspektem, který je absolutně všeobjímající, a minimálně pro lidstvo, za současných technických podmínek, i fyzikálně nepřekonatelný, a tím je omezenost zdrojů. Neexistuje neomezené množství orné půdy, čisté vody, neomezené množství železa, ropy, uhlí, potravin. Jde o složitý systematický komplex zpracovaný lidmi ve všech čtyřech formách, ostatními živočichy a primitivnějšími organismy ve formě instinktivní a mechanické.

4.1.1.                       Principy

Zatímco super-princip existuje jen jediný, principů lze vysledovat více. Ve srovnání se sub-principy a formami těchto principů je ovšem principů samotných zlomek. Pokud bych provedl bližší zkoumání, nejspíše bych se dostal k vyšším desítkám, či nižším stovkám principů. Můj vlastní subjektivní odhad je, že principů může být mezi 50-150.

Tyto principy jsou nižší úrovní projevu super-principu, ale hrají své role ve společnosti, a to i ve formách, kde by to člověk nečekal. Jsou poměrně stabilní, málokdy zaniknou, či vzniknou, většina byla zformována posledními milióny let naší evoluce, a proto jsou primitivní při konfrontaci s postmoderní a postindustriální společností 21. století.

Některé tyto principy zformovala kulturní, ekonomická, technická a společenská reakce neolitické revoluce, či ovládnutí ohně, na další vývoj společnosti. Jiné jsou naprosto ryze mechanicky-geneticky podmíněné, další mohou být dokonce kombinací, byť takových kombinací je méně, ale často jsou těmi nejsilnějšími a nejpevnějšími.

4.1.1.1.   Typy a subtypy

4.1.1.1.1.      Kompenzační

Jedním z problémů lidské evoluce, který se dosud nepodařilo překonat, a který je právě i dlouhodobým problémem našeho mozku, je otázka energetické kompenzace. Zatímco bipedie byla obrovským úspěchem v oblasti ušetření energie, expanze a dynamický růst lidského mozku vedl k pravému opaku.

Poměr energetické náročnosti lidského mozku ke zbytku těla je extrémně nevyvážený. U zdravého člověka představuje lidský mozek v průměru 2% celkové hmotnosti těla, ale objem kalorií spotřebovaných na fungování mozku je 20%. Pětina veškeré energie, kterou za den přijmeme, jde na fungování padesátiny našeho těla. Zbylých 98% těla se musí spokojit s 80% přijaté energie.

Proto existují kompenzační principy, a uvádím, zde generalizaci a stereotypy jako příklad takových kompenzačních mechanismů.

4.1.1.1.1.1.          Generalizace a stereotypy

I když se udává, že energetická spotřeba lidského mozku je konstantní, jsou to právě takovéto berličky, které pomáhají k zefektivnění, jinak vysoce energeticky neefektivního orgánu. Generalizaci a stereotypy, jejich užití a podstatu, lze navíc vysledovat i do jiných oblastí, například k zefektivnění sociální komunikace a interakce, a tím i našeho úspěchu ve společnosti, stejně jako do oblasti připravenost k boji s konkurentem (místo studia, zda je daný jedinec pro mě nebezpečný, automaticky zaujmu obranou, či agresivní formu jednání).

Generalizace a stereotypy usnadňují lidské myšlení. Nebavím se nyní o konkrétních stereotypech a generalizaci, jejichž forma se může měnit jednou za tisíc let i jednou za týden, mluvím nyní o jejich podstatě. Ta řídí naše reakce vůči okolí, které tak nejsou indiferentní.

Díky stereotypům a generalizaci lidský druh nevymizel. Jde o kombinaci racionální formy (analýza zkušeností) a emocionální formy (vztahování na příliš velkou skupinu, zveličování hodnoty zkušenosti) pudu sebezáchovy.

 

4.1.1.1.1.2.          Binární myšlení a falešná dichotomie

Binární myšlení a falešná dichotomie, které jsou nedílnou součástí každé „civilizované společenské diskuse“, jsou další berličky našeho organismu, jak ušetřit spotřebu energie našeho mozku. Jde o velice zjednodušující, do určité míry sociálně efektivní, postupy.

To co je považováno za argumentační faul, tedy falešná dichotomie (buď jsi s Babišem, nebo s Kalouskem, buď jsi komunista, nebo antikomunista, buď jsi pravičák, nebo levičák), je prvkem naší evoluce. Vymezuje nás to vůči konkurenci, usnadňuje interakci za cenu přesnosti a je to další z prvků, jak ušetřit energii.

Podobný princip je u binárního myšlení, které je navíc posíleno pohlavním dělením (ne, nic jako nebinární identita neexistuje, ač to tvrdí hollywoodské hvězdičky a akademické elity, všichni jsou muži, ženy, nebo intersexuálové, pouze v různé míře binárního spektra).

Často nás to staví taky do role chybné analýzy. Například: Tento člověk vykonal nějaký čin, protože A, nebo B. Jsou uvedeny dva důvody, proč to bylo vykonáno, ale ty důvody se vůbec nemusí vylučovat. Je klidně možné, že ten člověk reagoval z více důvodů, ale na většině míst se setkáváte s binárním, dokonce unitárním rozhodováním – udělal to, protože tento důvod, a ostatní se neberou v potaz, jakkoliv relevantní mohou být.

4.1.1.1.2.      Preventivní a progresivní

Další skupinou principů pudu sebezáchovy jsou principy preventivní a progresivní, které jsou zaměřené do vnitřního formování jednotlivce, rodiny, kolektivu, komunity, obce, státu a potažmo i celé rasy na různých úrovních existence. Cílem těchto principů je prevence, konsolidace a efektivita fungování jednotlivce, skupin i národů a států prodchnutá udržením kmenového ducha společnosti, který se pouze posunul na vyšší úroveň.

Preventivní a progresivní principy mohou mít mechanickou a instinktivní podstatu (rozmnožení, tabu), ale i racionální a emotivní podstatu (analýza společenských děj, a z toho vyvozující normativní ideologie).

4.1.1.1.2.1.          Pud rozmnožení

Jedním z nejsilnějších takových principů je pud rozmnožení, a přestože termín pud chci vztahovat primárně pro super-princip sebezáchovy, z technických důvodů, a pro zjednodušení, ho budu používat zde.

Pud rozmnožení je jedním z nejdůležitějších principů pudu sebezáchovy. Vede k rozšíření nejmenších společenských jednotek (rodiny), na což navazuje rozšíření komunity, obce, státu a dalších jednotek o pracovní sílu, o inteligenci, či potenciální genetickou diverzitu. Jde o racionální princip, který je podpořen emocionálními biologickými/hormonálními aspekty (láska, sexuální prožitek), které nás motivují k udržení tohoto racionálního principu. Populační růst by byl pravděpodobně výrazně nižší bez existence sexuálního prožitku a lásky.

Při zformování rodiny se pak pud sebezáchovy racionálně rozšíří i na pud záchovy svých potomků, kteří nesou Vaši genetickou informaci do budoucna (mechanický, instinktivní), kteří Vás mohou ochránit a zabezpečit na stáří (racionální), a kteří ve Vás vyvolávají pozitivní odezvu (emocionální). Jde o vysoce komplexní evoluční systém, který brání před vyhynutím. Jste pyšní na úspěchy svých dětí, protože je milujete a zrcadlí se v nich Váš úspěch, respektive spíše neúspěch. Milujete je, protože Vás mohou ochránit, jsou Vašimi pokračovateli, protože jste s nimi kmenově spříznění, a defaultně máte (v teorii) tvořit ucelenou efektivní jednotky. Neberu nyní v potaz, jak moc ekonomická a společenská situace a neefektivita světového hospodářství a politického systému, vede k rozvratu rodin.

V rámci tohoto konceptu pracuji i s homosexuálními rodinami, nejen, abych se vyhnul aktivistickým úderkám, ale protože neexistuje biologická překážka (kromě genetického aspektu, který primárně vede tyto jedince k orientaci na stejné pohlaví) k vytvoření rodiny. Láska vůči potomstvu je u naprosté většiny lidí, pokud nejsou defektní, a i homosexualita je evolučně racionálním prvkem, protože by měla zabránit přemnožení populace, byť sociální a kulturní aspekty homosexuality, jak u lidí, tak v přírodě, jsou složitější.

4.1.1.1.2.2.          Tabu

Tabu, jako sociální zákaz, dělím na dvě formy. Tabu a pseudo-tabu. To druhé lze spíše zařadit do protektivního principu, a je to spíše forma, než princip. O tabu jako principu prevence a progrese hovořím v souvislosti s třemi extrémně rozšířenými a statickými tabuizovanými tématy, které existují napříč většinou světa. Incest, kanibalismus a podsvětí.

4.1.1.1.2.2.1.             Incest

Naprostá většina společností incest zavrhuje. Odsuzuje ho jako zvrácený, nemorální, bohem, či jinou entitou zakázaný, špinavý a ohavný přečin (proti přírodě/bohu/společnosti, vyberte si). Některé země sice jsou z hlediska zákona k incestu vcelku liberální, či incest neřeší, ale společensky je neakceptovatelný. Nejblíže k akceptovatelnosti incestu mají zřejmě vztahy bratranec-sestřenice, které jsou do velké míry tolerované a tolerovatelné.

Odpor k incestu lze vysledovat v rovině instinktivní (snad i emoční) a racionální a navzájem provázané. Podvědomí instinkt varuje člověka před křížením mezi blízkými jedinci, kdy ovšem tento instinkt může být i pokrevně slepý. Například je výrazně nižší šance, že se do sebe zamilují děti, které spolu vyrůstaly, a ani nemusí být pokrevní příbuzní, a naopak, sourozenci, kteří se třeba v důsledku rozpadu rodiny nikdy neviděli, se do sebe mohou zamilovat. Je to evoluční slepota, na kterou reaguje pojistka racionálního přístupu. S příbuzným nebudu mít dítě, protože takové dítě by bylo postižené recesivními geny, slabé, mentálně, či jinak zaostalé, a tedy přítěží pro pud sebezáchovy.

Primární odpor je však biologický. Pokud by blízké křížení nevedlo ke genetické degeneraci populace, či dokonce k úplnému úpadku (bottleneck z nedostatku populace), neexistoval by instinktivní, mechanický, racionální, ani emoční důvod prevence incestu.

Jen velmi málo kultur a civilizací akceptovalo incest. Incest byl rozšířen mezi šlechtici, a zejména u Habsburské dynastie, k jejímuž úpadku přispěl (impotentní a retardovaný Karel II. Španělský, slabý, neduživý a epileptický Ferdinand Dobrotivý). Poměrně vzácnou výjimkou v ohledu incestu bylo staroperské zoroastriánství uctívající incestní akty, a zejména incestní vztah matka-syn.

Abrahámovská náboženství i hinduismus striktně zapovídají incest, přičemž u abrahámovských náboženství je často stanovena konkrétní podoba incestu, co je, a co není považováno za incest. U islámu je vzdálenější incest tolerovaný, díky čemuž je velice rozšířený počet manželství bratranec-sestřenice na Blízkém východě, byť všechny bližší formy incestních vztahů jsou zakázané.

4.1.1.1.2.2.2.             Kanibalismus

Dalším sociálním tabu je tabu kanibalismu. Na většině míst světa je kanibalismus zakázaný přímo, či ošetřený jinými zákazy (hanobení lidských ostatků atp.) a je společensky neakceptovatelný. V kultuře je kanibalismus často asociován s negativními aspekty (Baba Jaga, Jeníček a Mařenka, různí démoni) a lidé ho tak přijímají. Tolerován je jen v časech extrémní neúrody, války, či katastrof (hladomor na Ukrajině, Velký hladomor 14. století a jiné). Kanibalismus byl využíván jako politická propaganda proti zaostalým zemím, a při šíření imperialistických dominií, bojem proti kanibalismu (a jiným negativním projevům primitivních kultur) byl obhajován imperialistický útisk a kolonialismus.

Z významnějších kultur byl kanibalismus akceptován jen Aztéky, jejichž náboženství bylo prodchnuté krvelačností, lidskými oběťmi a kanibalskými praktikami. Přestože byl kanibalismus, oproti incestu o něco méně negativně přijímán, nějaká forma odporu k němu existovala téměř všude, a s nástupem moderní společnosti se utvrzovala.

Existují dvě příčiny tabu kanibalismu, a právě jen podmínky pudu sebezáchovy (v době hladu), mohou umlčet první z příčin. Tou je fakt, že kanibalismus znamená pojídání jedinců vlastního druhu, tedy oslabení vlastní základny, rodiny, komunity a společnosti, potažmo lidského druhu jako celku. Jde o kulturní, sociální a evoluční útok na vlastní druh, a proto pud sebezáchovy zařadil kanibalismus do tabu.

Druhým důvodem může být zděděná zkušenost zformovaná vyhynutím jedinců, kteří se dlouhodobě a aktivně živili kanibalismem. Tato zkušenost vyplývá z fenoménu, který moderní věda studuje na domorodých kanibalech, a tím je fenomén nemoci kuru. Prionová, smrtící, neurodegenerativní nemoc, která se dnes vyskytuje zejména u kanibalských kmenů. Kanibal zkonzumuje lidský mozek a jeho tělo není schopné strávit část enzymů v lidském mozku. Nejde o klasickou formu nemoci, ale poruchu, která vede ke smrti. Právě kanibalismus mohl být jednou z příčin vyhynutí neandrtálců, kteří na rozdíl od moderního člověka, kanibalismus nezavrhli. Moderní člověk se poučil z této chyby a vypěstoval si vědomý i podvědomý instinkt i racionalitu proti kanibalismu.

4.1.1.1.2.2.3.             Podsvětí

Pravděpodobně nejmarkantnějším a nejsilnějším tabu, nejvíce podloženém evoluční zkušeností, je tabu podsvětí, respektive obecně přístup člověka k „nízkosti“, „nízkým cílům“, „nízkým pozicím“, hierarchii a prvkům, které s tímto tabu souvisí.

Naprostá většina kultur (možná všechny) hodnotí podsvětí jako zlé místo, místo zatracení a neštěstí. Jde o kulturní fenomén, který se vyvinul absolutně nezávisle na sobě, napříč celým světem, ve všech náboženstvích a společnostech. Neexistuje společnost, ani kultura, která by podsvětí chápala v pozitivním, povznášejícím (opět, opak nízkosti) způsobem. Souvisí to doslova s otázkou výšky.

Po velkou část naší evoluce, naši předci žili v korunách stromů. Chráněni výškou, blíž k nebesům, vystavení mnohem méně nebezpečím, než na zemi plné divokých zvířat všeho druhu, tygrů, lvů, krokodýlů a jiných šelem. Tato zvěř párala a trhala naše předky svými drápy a tesáky (z čehož, mimochodem, vychází i to, že člověk se defaultně více bojí ostrých předmětů, než těch tupých, které mu mohou způsobit taky smrt, či těžké zranění). Bipedie ušetřila naši energii a umožnila evoluční boom, ale taky nás vystavila mnoha hrozbám, do té doby neznámým. To se propsalo, až do naší kultury. Co je přízemní je špatné. Podsvětí je špatné. Vše, co je dole, je horší, protože divoká zvěř zabíjela naše předky. Jde o milióny let zkušeností, které jsou nyní v naší kultuře.

Strach z podsvětí byl navíc umocněn kulturou pohřbívání.

4.1.1.1.2.3.          Fobie

Poměrně efektivním, z dlouhodobého hlediska, nástrojem pudu sebezáchovy, jsou fobie, jakkoliv nepříjemné jsou. Bereme je jako něco otravného, něco omezujícího, ale zároveň je to něco, co nám umožnilo přežít. Některé fobie jsou naprosto iracionální a neopodstatněné, spíše defektem, než projevem pudu sebezáchovy, ale jiné fobie jsou evolučně opodstatněné, například arachnofobie, či fobie z hadů.

Zároveň, to je důvod, proč dodnes přetrvávají. Často jsou podmíněné genetickou mutací. Ta přetrvává, protože její nositelé se vyhýbají pavoukům (kteří mohou být smrtelně jedovatí) a hadům (kteří také mohou být smrtelně jedovatí). Jiné fobie jsou čistě důsledkem neopodstatněné genetické mutace.

4.1.1.1.2.4.          Ideologie formující

Ideologie formující jsou takové ideologie, jejichž cílem je primárně konsolidace jedinců a skupina v geografických oblastech jejich rozšíření. Jsou to takové ideologie, kterou jsou na venek pasivní a uvnitř aktivní, nevymezují se vůči jiným ideologiím, a jsou i schopny synkrese s jinými takovými hodnotovými žebříčky, přebírají to, co je pozitivní pro jejich zástupce.

Východoasijská náboženství – jedním z nejvýraznějších druhů formující ideologie jsou východoasijská náboženství jako taoismus, budhismus, šintoismus, hinduismu a jiná nacházející se v těchto oblastech. Formovala kolem sebe kulturu a jsou formující. V některých případech to jsou náboženství, až etnicko-národnostního charakteru (hinduismus). Jde o náboženství, která jsou evolučně formující.

Východoasijská filosofie – podobně jako v předchozím případu, ovšem bez náboženských prvků, nebo s méně takovými prvky. V tomto ohledu jsou, asi nejlepším příkladem čínské filosofické školy, zejména legismus a konfucianismus, které formují čínskou společnost, a mají vliv i na japonskou, korejskou a vietnamskou civilizaci. Zformuje se z nich stát na troskách předchozího systému, reformuje se společnost a konsoliduje.

Antická západní filosofie – byla podobná východoasijské filosofii v tom, že byla normativní a formující, ale nikoliv misionářská a diktující. Představovala ideály, které nabízela, ale nevnucovala (Atlantida), představovala pestré hodnotové žebříčky, z nichž si každý mohl vybrat (stoicismus, hédonismus, platonismus, epikureismus a jiné).

Socialismus a komunismus – i když socialismus a komunismus mohou nabrat formu imperialistickou, tedy být podobné ideologii útočící, jsou to ideologie zaměřené na vnitřní vývoj a vnitřní normativnost. Mají svoje vnitřní cíle a formují společenské uspořádání, pouze s druhotným prvkem vnější agrese. Když agrese nevyjde (Polsko, 1920 atd.), tyto socialistické a komunistické systémy se uzavřou do sebe.

Konzervativismus – podobně jako socialismus a komunismus, konzervativismus je primárně vnitřně-formující ideologie, jejímž cílem je zachovat stávající pořádky. Je evolučně efektivní a neefektivní zároveň. Nedokáže reagovat na dynamicky se vyvíjející svět, ale zároveň se snaží udržet model, který držel společnost pohromadě. Oproti liberalismu není útočnou a misionářskou ideologií. Do této formy konzervativismu řadím i fašismus.

4.1.1.1.3.      Protektivní

4.1.1.1.3.1.          Kolektivní nepřítel

Princip kolektivního nepřítele je vysoce efektivní a funkční prvek evolučních principů a pudu sebezáchovy, byť se může zvrhnout do formy selhání takového principu (viz níže). Kolektivní nepřítel není stanoven směsí racionální analýzy a emočního vypjetí, nutno říci, že nejčastěji od lidí, kteří sami odsuzují emocionalitu. Jako příklad zde uvedu kolektivního nepřítele USA-Rusko.

Racionální analýza – USA objektivně usilovalo o zničení Východního bloku, Rusko objektivně usiluje o zničení (minimálně rozvrácení) Evropské Unie a NATO. USA byl kolektivní nepřítel socialistické společnosti a dnes je Rusko kolektivním nepřítelem liberálně demokratické společnosti. Stačí si přečíst různé komentáře z různých webových stránek a významných deníků, novin i internetových serverů. Výsledkem je, že máte pocit, že čtete Rudé právo, akorát z opačné strany barikády. Rusko není o nic lepší, nebo horší stát, než USA, nebo Německo v poměru k našemu stavu. Pro všechny státy je Česká republika jen otrokem a každý režim využívá k podpoře své legitimity kolektivního nepřítele. Dřív jim byli přisluhovači amerického imperialismu, dnes jim jsou přisluhovači ruského imperialismu (a ano, s takto použitým termínem jsem se v současnosti setkal). Dříve i dnes to jsou „vlastizrádci“ (termín užívaný proruskými i protiruskými novináři a aktivisty) a tak dále.

Princip kolektivního nepřítele posiluje legitimitu zřízení, mobilizuje masy, přivádí společnost do varu, který potřebujete, mění lidské hodnoty, tak jak Vy je potřebujete. Ale nejde jen o státy. Kolektivním nepřítelem katolického Polska je LGBT komunita. Kolektivním nepřítelem západního neomarxismu je konzervativismus.

4.1.1.1.3.2.          Ideologie útočící

Abrahámovská náboženství – asi nejagresivnější a nejvíce se vymezující, útočící a normativní ideologií, jsou abrahámovská náboženství, zejména křesťanství a islám. Agresivita judaismu je omezena jeho etnickým charakterem, ale křesťanství i islám jsou globální imperialistická hnutí žádající kontrolu nad veškerými hospodářskými zdroji ve prospěch svých privilegovaných vrstev. Je to již z podstaty těchto náboženství, jejichž prapředkem byl atenický kult v Egyptě, který usiloval o centralizaci náboženství a egyptského hospodářství ve prospěch jednoho náboženského kultu, na úkor ostatních egyptských kultů. To se promítnulo do henoteistického charakteru judaismu a do agresivně pseudo-monoteistického charakteru křesťanství a islámu. Jsou to náboženství založená na racionální analýze (nedostatek zdrojů, vymezení vůči jiné konkurenční skupině) a vypjatých emocích (radikalismus, misionářství, propadnutí víře a samotná víra v absurdní entity. Poslední jmenované je společné i s východoasijskými náboženstvími, ale nepřítomnost misionářského prvku značně zmírňuje absurdnost u těchto náboženství). U judaismu pak můžeme vidět i promítnutí lidové slovesnosti a zkušeností do svatých textů (zákaz pojídání vepřového a mořských plodů, vyhýbání se krvi atd.), které jsou taky důležité pro přežití.

Sekularismus a ateismus – podobně jako abrahámovská náboženství, i sekularismus a ateismus jsou náboženskými ideologiemi, jejichž vášnivé obhajobě propadá mnoho lidí. Většina ateistů a sekularistů by v minulosti byla horlivými katolíky, či protestanty, těmi nejhorlivějšími. Je to dáno tím, že abrahámovský bůh byl zabit postmoderním politickým bohem. Sekularisté a ateisté bojují o politický a společenský prostor s ostatními náboženskými kulty.

Západní filosofie post-antická – většina západní filosofie se nese v podobném duchu jako abrahámovská náboženství, nicméně, dopad křesťanství a islámu na západní filosofii byl tak drastický, že tato do té doby benigní banda myslitelů se změnila do politicko-ideologických postojů, silně prodchnutých vymezováním a normativností, která je posílena universalismem. Západní filosofie je správná a vyspělá, podobně jako západní politický systém. Kromě toho se stala politickým rámcem pro vládnoucí katolické a později protestantské vrstvy a elity (Tomáš Akvinský a jeho sexistické postuláty).

Demokratické ideologie – Demokracie, respektive její ideologie (zejména liberalismus, environmentalismus, progresivismus) jsou vysoce agresivní náhradou náboženství s vlastním hodnotovým žebříčkem, který považují za universalistický a platný pro všechny, nenabízí alternativu, nýbrž se snaží ostatní převychovat k obrazu svému, a přitom nejsou o nic lepší, než jejich nepřátelé. Demokracie není nic jiného, než pokrytecká forma autokracie. Přímá demokracie je vláda zdivočelé lůzy, zastupitelská demokracie je vláda korupce, v níž se prolíná diktatura většiny i diktatura menšiny, podle volebního systému. Liberalismus, a zejména politický neoliberalismus jsou normativní ideologie, které jsou vštěpovány hloupým a zaostalým národům (humanitární intervence, embarga), ale jen těm, které nemáme rádi. Demokracie je nejsložitější politický systém, který ale nemůže z principu věci fungovat (viz Absence svobodné vůle a pád lidského druhu).

Nacismus – oproti ostatním socialistickým ideologiím, nacismus byl a je vysoce agresivní levicovou ideologií, která dovedla koncept kolektivního nepřítele do absolutní dokonalosti, zavedla vládu lůzy, dokonale využila demokracii ke zničení demokracie a představovala extrémně expansionistickou ideologii, podobného ražení jako křesťanství, či islám, ale v sekulárně-politické podobě. Byla vrcholným projevem germánského evolučního pudu sebezáchovy, ale zároveň i jedním z nejhorších projevů evolučního selhání pudu sebezáchovy. Obě v jednom, což se povede, jen málokomu.

4.1.1.1.4.      Nezařaditelné

Z těch pár, které jsem vybral, jsou i takové principy, které jsou nezařaditelné, respektive, které kombinují více principů naráz. Za všechny jsem vybral vysoce emotivní princip mučednictví a racionálně-emotivní princip symboliky.

4.1.1.1.4.1.          Mučednictví a symbolika

Mučednictví a symbolika jsou velice silné a efektivní nástroje pudu sebezáchovy, což je paradoxní, zejména v prvním případě. Sebeobětování popírá základní individuální pud sebezáchovy, ale ten může být potlačen za různých standardních okolností (mozková porucha, hormony, narkotika a jiné). Jednou z takových nestandardních okolností je moment, kdy člověk podřídí svůj pud sebezáchovy pudu sebezáchovy své rodiny, komunity, obce, národa a kmene. Většina lidí strašlivě podceňuje mučednický kult a symboliku.

Spouštěči husitství byli, ti kteří Jana Husa upálili na hranici. Ničiteli Římské republiky byli senátoři, kteří zavraždili Caesara. Esencí a posilou pro šíitský islám bylo povraždění Alího rodiny u Karbaly. Nebýt popravy Ježíše Krista, křesťanství by se nejspíše nikdy nerozšířilo. Právě abrahámovská náboženství jsou často založena, nebo umocněna mučednickými kulty.

Ne vždy mučednictví dosáhne kýženého cíle (Jan Palach), ale zpravidla dosáhne taková poprava, vražda, či sebevražda mučednického účinku. Mučednictví dokáže vybudit obrovskou vlnu nevole, odporu a zlosti, touhu po pomstě a porážce těch, kteří způsobili mučednickou smrt. Zavřít Husa do věže a Krista poslat do vyhnanství, tak dnes neznáme ani husitství, ani křesťanství.

Podobnou moc mají symboly. Unikátní kombinací v tomto ohledu byla paranoidní schizofrenička Johanka z Arku. Která se v jednom momentě svého života stala obrovským symbolem národní jednoty a hrdinství, aby se následně stala mučednicí a národní hrdinkou. Její symbolika přispěla k úspěchu pudu sebezáchovy Francie. V době, kdy Francie šla od porážky k porážce a hrozil její zánik pod anglo-burgundskou okupací, negramotná a duševně vyšinutá dívka se stala symbolem lidových mas a francouzských vojáků, vedena „božským vnuknutím“ a porazila neporazitelné Angličany. Po stovky let je symbolem, triumfující a vítězící proti naprosté přesile nepřátel, mučednice upálená na hranici, zhmotnění francouzského pudu sebezáchovy.

Symbolika je pochopitelně spojená nejen s lidmi, ale i s věcmi, do kterých si člověk projektuje ambice, cíle, „vůli“ a hodnoty, které jeho organismus a mozek považují za nejvhodnější z hlediska sebezáchovy.

4.1.1.2.   Selhání evolučního principu

Pud sebezáchovy je nejdůležitější evoluční princip, super-princip, ale není však dokonalý, protože nic není dokonalé. Pud sebezáchovy je schopen dosáhnout paradoxu, kdy v rámci dosažení sebezáchovy způsobí zničení, nebo přinejmenším poškození toho jedince, či skupiny, které má chránit, a které má tento zásah ochránit. Asi nejlepším příkladem selhání evolučního super-principu je genocida.

4.1.1.2.1.      Protektivní

4.1.1.2.1.1.          Genocida

Z historie lidstva známe obrovskou řadu genocid. Doprovází lidstvo už od nepaměti, ale v naprosté většině případů nepostihnou jen oběti, ale i samotné iniciátory, byť ti si to zřídkakdy uvědomí. Emoce v podobě očištění země od elementů, které považujeme za cizí a nepřátelské našemu pudu sebezáchovy, přebíjí racionální aspekt v podobě využití lidských zdrojů těch, které se daná skupina rozhodla vyvraždit.

Příkladem nám může být holocaust, nebo arménská genocida. Nacistická a osmanská elita očišťovala své země od těch, které považovala za nepřátele, za méněcenné a za nelidi, nehodné osidlovat a žít na jejich územích. Výsledkem bylo, že povraždili milióny talentovaných, schopných a učenlivých lidí, zničili vlastní lidský kapitál, připravili se o vědce, inženýry, techniky, obchodníky, o společenskou elitu, o zdroje, a ti, které se snažili vyvraždit, navíc přežili a dnes vcelku prosperují, zatímco nacistické Německo i Osmanská říše, už neexistují.

4.1.1.2.1.2.          Homofobie

Podobným stylem lze vyhodnotit selhání evolučního principu v podobě homofobie. Pud sebezáchovy skupiny, vycházející z prvotního vjemu, že homosexuální jedinci se nemohou rozmnožit, ukazuje, že takoví jedinci jsou zbyteční pro fungování skupiny, že jen překáží. Tento skupinový pud sebezáchovy, ve kterém emoce převládají nad rozumem, nebere v potaz, že homosexuální člen skupiny může být nejkompetentnějším, nejschopnějším a nejtalentovanějším členem skupiny, či dokonce tahounem takové skupiny (rodina, pracovní kolektiv atd.)

Homofobie je přirozená, protože je prvotní reakcí lidského mozku na základní impuls „impotence“ homosexuálů v rámci rozšíření skupiny. Boj proti homofobii je přirozený, protože jde o to ochránit potenciálně schopné a úspěšné jedince pro fungování dané skupiny. Dva navzájem protichůdné elementy pudu sebezáchovy.

5.    Absence svobodné vůle a pád lidského druhu

Tak, a dostáváme se na úplný závěr těchto mých výplodů. Proč jsem tedy toto všechno napsal? Proč jsem rozebíral tyto jednotlivé body, jednotlivé prvky, aspekty a fenomény? Proč jsem se zabýval identifikací společenského jednání a biologického a evolučního původu tohoto jednání? V zásadě se dá odpovědět ve dvou rovinách.

V racionálně-analytické rovině jsem předkládal sérii pozorování, analýz a paralel, abych se dostal k závěru, že neexistuje nic jako svobodná vůle, že veškeré lidské hodnoty, tabuizovaná témata, výchova, ideály, náboženství, veškeré myšlenkové pochody člověka, nejsou nic jiného, než projev mozkové struktury, evolučních zkušeností a hladiny hormonů reprezentované a zprostředkované pudem sebezáchovy. Proto veškeré naše úsilí o zachování konzervativních hodnot, tradiční společnosti, náboženské morálky, národní identity, liberálního přístupu, evropských (nebo ruských, čínských, nebo amerických) hodnot, veškerý feminismus, socialismus, liberalismus, konzervativismu, tradicionalismus, fašismus, nacismus, environmentalismu a tak dále, není nic jiného, než marnotratný projev naší biologie a evoluce.

Není duch, není vůle, je jen úpadek lidského druhu způsobený evoluční desynchronizací. To je tedy jedna rovina. Proto nemůže fungovat ani demokracie, která je postavená na svobodné vůli člověka. Můžeme se o demokracii pokoušet, můžeme pracovat s pokřivenými a zdegenerovanými formami demokracie, ale demokracie nikdy nedosáhneme. Na to je člověk příliš otrokem svého těla.

Druhá rovina je, že jsem se chtěl vysmát, jak Vám, tak sám sobě, v tom, jak zbytečnými existencemi jsme, a že internet, kde mohu uveřejnit takovýto pseudomanifest, je dokonalým důkazem úpadku člověka.

Lidský druh padne, protože veškeré snahy o uchování demokracie, autokracie, o boj s klimatickými změnami, o udržení konzumerismu, o udržení státních zřízení, legitimních a nelegitimních vlád, veškeré snahy o cokoliv, jsou marným plýtváním zdroji a střetem protichůdných sil, které jsou téměř identicky silné. Nezbývá nic jiného, než se smířit s vlastní nicotou. Nelze se dobrat pozitivního konce.

Jestli Vás můj manifest pobavil, tak jsem rád. Jestli Vám můj manifest zhoršil náladu, tak jsem taky rád. A jestli Vás donutil zamyslet se, tak to bude nejlepší. Hlavně se nesnažte v životě nic dokázat. Je to zbytečné. Buď Vám život přihraje takovou příležitost, nebo ne. Raději si život užívejte naplno se svými blízkými, ignorujte svět, ať třeba shoří v pekle a v klidu dožijte.

Selhání našeho pudu sebezáchovy, nás totiž nakonec dovedou k sebedestrukci.

Stalker.