Moje největší láska

Ptáte se mě, co bylo, nebo co stále je, moje největší láska. Tahle otázka je ale poněkud ošemetná. V první řadě, do jaké skupiny má ta největší láska patřit? Láska k vlasti? Poněkud knižní a nezlobte se proto na mě, když to řeknu naplno, i poněkud zprofanované. Láska k rodnému kraji, nebo ke kraji svého dětství a mládí – no tak to už je trochu lepší.

Dále pak láska k lidem. Ke kterým? Bývají to skoro vždycky rodiče, i když, aspoň v mém případě, to byla především maminka. Vzpomínka na ni, a po mnoha letech, kdy už tady není, ale moje vnoučata mě v myšlenkách vracejí zpět do dětství, je o to silnější. Pak je tu pochopitelně také láska k potomkům, a to i přesto, že jsem se, stejně jako většina ostatních rodičů občas dostával do situace, kdybych je nejraději přetrhl.

Jsou to první školní lásky, pochopitelně platonické, které skončily dřív, než vůbec začaly. Vzpomínám si na dívenku ze sousední ulice, do níž jsem se bezhlavě zamiloval a jenom možnost, spatřit ji, pro mě byla velkým zážitkem, který dokázal udělat z toho nejvšednějšího a nejsychravějšího dne velký svátek. Ještě dřív, než jsem vůbec našel odvahu ji oslovit, se z našeho města odstěhovala a pro mě nastalo doslova truchlivé období. Později následovaly další lásky, naplněné i nenaplněné. Vzpomínka na ně, protože neskončily tak náhle a nečekaně, pozvolna vyhasínala, ale vzpomínka na tu dávnou a tak najednou utnutou, ve mně i po těch mnoha letech, stále ožívá.       

Může to být také láska k místům, kde jsem prožil něco hezkého a kam jsem se stále rád vracel. Třeba rozlehlý les nad městem, kde jsme dříve bydleli. Les, kam jsem chodil později, když jsem měl nějaké problémy, s nimiž jsem si v tu chvíli nevěděl rady, nasávat energii. A kupodivu, pomáhalo to.

Les, který ve mně  v dětství vyvolával představu, že právě tam bydlí medvídek Pú se svými přáteli. Té představy jsem se zcela nezbavil ani po letech, a připomněl si ji pokaždé, když jsem knížku o příhodách svérázného medvídka četl svým dětem, později i vnoučatům a bydlel už úplně jinde, víc jak o sto kilometrů dál.   

Může to být knížka, která mě kdysi zaujala, k níž se stále a stále vracím. Může to být melodie, která mi připomene nějakou hezkou chvíli.

Může to být…

A tak dále. Může to být zkrátka cokoliv.