Je duben, a už tu mám komára.

 

Dneska to bude takové lehké, povrchní psaní. Je duben, a už tu mám komára.

On to asi nebude komár. Nevím, od kdy mají komáři sezónu. Začínají takhle brzo? Tohle stvoření už očividně (nebo spíše kůžecitně) začalo. Předevčírem mě štíplo na ruce. Hned jsem to cítil, podíval jsem se tam a ještě jsem měl pocit, že slyším bzučení. Objevoval se tam štípanec.

"Je duben, a už tu mám komára. To je neuvěřitelný. Vždyť byli asi do října, ne-li do listopadu!" rozčiloval jsem se.

 

Dnes už mám ty štípance dva. Jeden na pravé, jeden na levé ruce. Takže to se teď bude dít zase půl roku!

 

Která ruka mu víc chutnala? To se dozvím, podle toho, kde si kousne příště. Pozná on to? Co mu chutná víc? Nejsou oni tak malí a primitivní, že skoro nic necítí? Stejně si myslím, že to bylo nějaké jiné stvoření. Od kdy, že jsou ti komáři? Mohl bych se zeptat internetu. Neudělám to. Je nezdravé mít na všechno hned encyklopedickou odpověď. Náš mozek má být namáhán přemýšlením, uvažováním, nevěděním a svými nepřesnými domněnkami. Ještě nejsme Borgové.

Jsou věci, které je dobré vědět přesně. Tohle mezi ně nepatří.

 

Nejsme-li odborníkem na komáry a podobná stvoření. A to my nejsme.

 

Určině ne já. Já jsem dost takový "městský člověk". Hmyz vnímám jako něco otravného, špinavého, nepořádného. V dokonalém prostoru, v dokonalém prostředí, jakoby neměl být. Dokonalý prostor je čistý a můžeme v něm pohodlně a bez obav dělat vše. Nebát se, že nás něco zamaže, že po nás něco bude lézt, že nás něco pokouše.

 

Už dávno jsem si všiml, že příroda je nejčistší na obrazovce. V nějaké pěkné hře, v nějakém seriálu! Tam je ta příroda nejlépe načančaná, dokonalá, člověk ji vidí a dělá mu radost, aniž by si pošpinil své městské boty, aniž by ho něco poštípalo. Ten lidský mozek je za ty miliony let naší existence tak silně naprogramován, aby měl rád zelenou přírodu a pěknou krajinu, že skutečně i z pouhého obrázku hezké přírody můžeme cítit pohodu a relaxaci.

Ano, jistě, slyším vás - skutečnému zážitku se to nevyrovná. Ale lepší vidět hezkou přírodu na monitoru, než ji nevidět vůbec. Dívám se teď zase na seriál Gold Rush - možná vám o tom napíšu - a tam je nádherná aljašská příroda. Těží tam v ní zlato, a to mě moc baví, sleduju to už deset let, co ten seriál existuje. Občas je přepadne grizzly, občas se musí tak moc postříkávat repelenty, až z toho mají alergické reakce, ale ta příroda je duševně osvobozující. Taky bych tam chtěl těžit zlato, v nějakém tom megaobřím bagru, dvanáctihodinové směny. Jenže já bych asi nezvládl ten diskomfort.

 

I když zrovna včera, šel jsem si ven číst, a když jsem tam přišel, rozhodl jsem se, že se místo na lavičku posadím do trávy. Je už sezona klíšťat? Nevím. Ale mě už to asi může být jedno.

 

Mám rozečteno asi pět knih. Tohle je kniha, kterou čtu jen, když mám lepší náladu. Čtu jí dlouho, stačí mi vždy jen pár stránek. Nemám v ní záložku, mám v ní ale nalepované papírky na stránkách, které mě nejvíc zaujaly. Vím, že jsem skončil někde za tím posledním papírkem. Tam někde to otevřu. Kniha mě tak baví, že je jedno, odkud čtu. Neexistuje v ní stránka, na níž by nebylo něco poutavého.

Některé odstavce si čtu dvakrát, třikrát, některým se nahlas směju. To je prý zdravé - se smát. Rozhodně to uvolňuje stres. A když se člověk směje na sluníčku, jistě se to násobí! To si asi pomyslela i vosa, která mi chvilku chodila po noze. Co ona na té noze vidí, že si jí plete s něčím pro ni užitečným? Hele, podívej se voso, támhle tlustý chlupatý čmelák, ten mě obletí, ten ví, že jsem mu k ničemu.

Oni si ty informace asi nepředávají.

Obzvláště dobrou pasáž v knize jsem si začal číst podruhé, a instinktivně nahlas. To jistě může v někom vyvolat údiv, v někom dokonce obdiv. Asi před rokem a půl jsem to tak začal dělat, že když jsem si doma četl, četl jsem nahlas. Abych si zlepšoval projev, mluvení, práci s dechem, trénoval plíce, a abych prostě více mluvil. Někdy totiž mluvím jako blbec. To když se na to nesoustředím a když mi na tom nezáleží.

 

A taky, moc jsem tehdy nemluvil, jak jsem byl nemocný zavřený doma. Právě proto jsem si četl nahlas. Vydržel jsem to až půl hodiny. Moc to doporučuji všem. Člověk to může dělat s někým. Ale i sám se sebou se to počítá. Slyšíme se, snažíme se mít ze sebe radost. Když něco přečteme špatně, zkusíme to podruhé a hledáme, jak být lepší.

A na další věc o čtení jsem přišel. Když si čteme, ve skutečnosti nejsme nikdy sami. Čtení si, je komunikace s tím člověkem, který to napsal. On nám říká věci, my si je čteme a posloucháme svým tempem a svým způsobem. Přemýšlíme o nich, jak se hodí nám. Děláme si názor, něco se nám líbí, něco ne. Já často o tom autorovi přemýšlím. Jaký byl? Co přesně chtěl sdělit? Jaké chtěl vyvolat ve čtenáři pocity? Jak byl se svým dílem spokojen?

Jako čtenář mu nemůžu odpovědět. A většinou čtu knihy, jejichž autoři již nežijí. Žijí ale ve svých slovech. Jejich myšlenky žijí ve čtenáři. Ve mně. A já mám tu obrovskou výsadu, že si z nich vezmu do sebe jen to, co chci.

 

Stáváme se tím, co jíme, a to platí i duševně.

 

Kupodivu, slova a sdělení člověka, který byl chytrý a nějak úspěšný kdysi, před mou dobou, a kterému nemohu odpovědět, kterému nemohu odporovat, se kterým nemůžu diskutovat, jeho slova jsou někdy příjemnější, než diskutovat nebo se hádat s někým žijícím v dnešní době. Čím to? Snad, že s mrtvými lidmi není třeba soutěžit? Není třeba se rozčilovat nad jejich vadami, protože jejich příběh již skončil? Nejvíce nám přece vadí lidé, kteří nám vadí, a jsou ještě naživu a dělají nadále to, co nám vadí! Těm se nejvíc chceme postavit na odpor. Zatímco ten, kdo nám vadí z minulosti, většinou vadí již méně intenzivně. Většinou.

 

Anebo je to jen respekt k minulosti? Někdo mívá pocity, jakoby minulost byla chytřejší, než přítomnost. Každý to cítí jinak. Při čtení se alespoň nehádáme a s čím nesouhlasíme, můžeme rychle zapomenout, nebo se tomu ušklíbat.

Tak jako mě jistě vidí ten čmelák, možná mu na chviličku i překážím, ale nechá mě být a letí za svým. Já taky nechám být, co se mi z textu nehodí, a živím se tím, co mi je k něčemu.

Já žiju déle než většina čmeláků a mám nad světem větší moc. Vím to já, cítí to možná i on, a každý s tím vědomím pokračujeme. Snad jsem pro něj velkým, pomalým stromem? Čmelák žije krátce, ale co je to dlouhý život? Uvěřil jsem, že není tak důležité žít dlouho, je více důležité žít dobře a co nejméně trpět.

Když jsem byl doma nemocný, míval jsem pootevřené okno a probudil se kolikrát poštípaný. Komáry jsem nehledal a nehonil, nemohl jsem chodit a smířil jsem se s tím, že tu prostě jsou semnou. Přemýšlel jsem ale, chytí oni ode mě mou nemoc? Je sem něco přitáhne, uvidí mě a říkají si - jé, ten spí jako zabitej, no to se parádně nažerem! A já ráno mám třeba pět štípanců. A za pár dní, jak se plazím z ložnice, spatřím na podlaze se válet mrtvého komára.

 

Umřel proto, že jeho čas přirozeně vypršel? Nebo umřel žízní? Nebo ho složilo to, co mě?

 

Hmyz je prý tak primitivní, že necítí bolest. Pojďme místo primitivní, tady říkat jednoduchý. Aby je to nemohlo urazit.

Takže, když je tak jednoduchý, že necítí bolest, jak pak cítí, když je nemocný nebo zraněný? Prostě mu jen najednou nejde se správně hýbat, a tak sebou kroutí, dokud nezemře?

Tak snad mu alespoň ta krev chutnala. Dneska to bude takové lehké, povrchní psaní. Je duben, a už tu mám komára.