Ptáči.

A co sex, jde to?

A jakou máš oblíbenou polohu?

Polykáš?

Máte to rádi ze zadu?

Na péčko, se díváš?

A co, děláte to ještě, nebo jste na to už staří. Mrk. Mrk.

Kolik času vám to tak zabere, co? Ha ha.

 

Tak co, budeš maminka?

Co děti? Nechtělo by to nějaký?

A miminka? Nejde to, fňuk?

A o dětech jste už přemýšleli?

Už bych ráda, nějaký nový přírůstek co? Hm?

Na té fotce vypadáš, že si držíš bříško, nechceš mi něco říct?

Líbí se ti růžová barva, tak to budeš těhotná.

Není ti dobře z jídla? A nejsi těhotná? Mrk. Mrk.

Není tady někdo těhotnej, cooo? Ha ha ha ha ha.

 

Podobně trapné se na to ptát.

Podobně trapné odpovídat.

A stejně to přežívá.

Zvyky a posedlost představou o životě "jak by to mělo být".

Takovýto nepsaný pravidlo, že jo.

Nevyžádané otázky.

Napříč věky.

 

Jednou, dvakrát se tomu zasměju.

Po třetí a počtrté mě to začně srát.

Po páté a po šesté mlčím.

Po sedmé a po osmé vysvětlím.

Po deváté a po desáté protočím panenky. 

Po jedenácté a dvanácté mizím.

 

Mizím v kole jakési prapodivné okolní lítosti a představě "jak by to mělo bejt". 

Mizím a ptám se a zpochybňuji sama sebe. 

Cestou do pekla, pod nátlakem okolí.

Utíkám od "ptáčů".

 

Někdo nechce.

Někdo chce, ale nejde to.

Někdo chce, ale neláme to přes koleno.

Někdo si chlapa/ženu holt nebere jen kvůli dětem.

Někomu je s tím druhým prostě dobře a děcka bere jako takovej bonus, kterej třeba ani nemusí přijít. A přeci je dvěma spolu dobře.

 

A tak, docela se těším až budu stará. Když je člověk starej, tak se ho nikdo neptá - TAK CO, KDY UMŘEŠ... Člověk je vopatrnej a na některý věci se prostě neptá, ale mládí to asi ustojí, nebo co...