Pozvaná

Pozvaná

Když jsem vystoupila z letadla na lesklé ranveji, první vzpomínka, co se mi vybaví, je šlápnutí do kaluže. A to pěkně v mých pantoflíčkách, které jsem si pořídila na odpočinek. Než jsem se stačila rozhodnout, zda si zanadávám, nebo se zasměju, slyšela jsem z rozhlasu mé jméno.

„Dostavte se prosím k boxu číslo 6.” Znělo dál letištní plochou.
Když jsem došla k přepážce, která se nacházela pod obřím duhovým slunečníkem zhruba sto metrů od místa, kde jsme přistáli, začínala jsem chápat, že se objevuji na místě, které bude nějakým způsobem jedinečné.

„Vaši pozvánku, prosím.” Zazpívala (ano, opravdu zazpívala) mladá dívka poměrně dobrou angličtinou, a já předložila kartičku se svým jménem a stručným popisem cesty. Byla mi doručena měsíc před cestou. Představa, že odletím někam do neznáma na předem neurčenou dobu, ve mně probouzela nervozitu. Jak už to však v životě bývá, nechtěla jsem později litovat, a nakonec jsem stála kousek od letadla na cizí letištní ploše, v neznámé zemi a naprosto sama.
Zpívající slečna mi vrátila orazítkovanou pozvánku a já tak mohla obdivovat tmavě modrou oblohu bez jediného mráčku. Po chvíli se objevilo malé autíčko, které však mělo dvě patra. Dole seděl řidič a já se uvelebila nad ním. Mohla jsem tak pozorovat okolí a užívat si dál příjemného vánku. Sáhla jsem do svého kufříku, abych vyndala kabelku s telefonem. Když jsem se pokusila udělat pár snímků útesu s nádherným třpytivým jezerem, přestal mi mobil fungovat. Tehdy jsem si říkala, jakou mám smůlu, avšak dnes už vím, že to tak mělo být.

Během cesty se autíčko příjemně kolébalo, měkké křeslo přímo vyzývalo k odpočinku, a zrovna když jsem se zadívala na obrovské slunečnice, které se zdály být umělé, protože měřily kolem dvaceti metrů, vjeli jsme do tunelu a já usnula. Oči jsem pomalu otevřela až při melancholické písni, která
hrála z rádia v autě, asi oblíbená řidiče. Bylo mi opravu blaženě.

Když auto zastavilo, ocitla jsem se před malou chatou, která vypadala velmi skromně. Nechtěla jsem být nevděčná a dávat najevo zklamání z prostého ubytování. Když jsem se otočila, abych se zeptala řidiče, který se mnou, mimochodem, ani slovo neprohodil, auto bylo pryč. Chatu jsem tedy otevřela
a pak...pak už jsem jen žasla.

Při vstupu do chaty jsem si všimla díry ve zdi, kde nejspíš bývaly velké hodiny. Postupovala jsem dál dlouhou chodbou vyzdobenou černobílými fotkami, na jejímž konci se nacházel stolek s obálkou.

Přímo si říkala o to, abych jí otevřela.

Teď jsi tu. V pokoji Svoboda.

Otáčela jsem papír, abych našla pokračování, ale marně. Krátký vzkaz mi nedával moc smysl, ale následovala jsem šipky nad stolkem a došla jsem až do svého pokoje. Ano, jmenoval se Svoboda.

Další hodiny jsem trávila spánkem. Těšila jsem se, co vynese na povrch další den. Ubytování bylo opravdu zvláštní, když jsem totiž ráno vešla na terasu, spadla mi brada. Viděla jsem tu nejkrásnější řeku ve svém životě. Tekla přímo pod terasou, zaujala mě nejen sytá tyrkysová barva, ale i vyskakující
ryby z pod hladiny a kvítí na břehu, které mě nutilo se smát. Doslova. Chichotavé kvítí ve mně vyvolávalo spoustu smíchu a radosti. Opravdu zvláštní místo!

Další dny plynuly s příjemnou lehkostí. Když jsem si sedla na drink do příjemného baru, který nesl název Poet, místní neznámá žena mě zasvětila do života na tomto místě.

Lidé tu žijí bez hodin. Čas se tu zkrátka vůbec neměří, což sice komplikuje spoustu záležitostí, ale prý jsou tu občané šťastní. Když jsem zmínila svoji pozvánku, ženě bylo jasné, proč tu jsem. Čtvrtě jsou tu prý pojmenované podle zájmů lidí, kteří v nich žijí. Můžete tak navštívit sportovní čtvrt, pěveckou či poetickou. V té jsem se aktuálně nacházela já. Lidé zde tráví hodně času tím, co je baví. Ačkoliv tu žijí občané nejrůznějších orientací či národností, pobývají tu převážně ženy. Vyhlašují se tu svátky módy či introvertů! Víc jsem toho z ní nedostala.

Paní jsem poděkovala za vyčerpávající výklad, a i se svojí skeptičností jsem se těšila, co uvidím dál. Při procházce poetickou čtvrtí jsem obdivně zírala na zdi domů, které byly popsány básněmi, texty písní či hesly. Jeden obchůdek se dokonce pyšnil básní od Emily Dickinson.

Během dalších pár dní jsem si zvykla na existenci bez měření času. Také jsem se přestala líčit nebo
vybírat oblečení dle toho, jak by mě hodnotili ostatní. Dopoledne jsem trávila spíš u řeky, jednou jsem ale nakoukla do taneční čtvrti a pozorovala partu žen, jak tančí něco jako tanec pro nabití energie, což bylo úžasným zážitkem. Cítila jsem se zde dobře, a tak přišel první větší výlet.
V chatě, kde jsem bydlela, sice chyběly hodiny a další běžné vynálezy, mapa se však nacházela přímo v mé ložnici na konferenčním stolku. Jakmile jsem na obřím papíře zahlédla konec pevniny a modrou plochu, věděla jsem, že místní pláže prostě potřebuju vidět. Cedule před chatou, na které bylo napsáno Svoboda, měla nejspíš sloužit jako autobusová zastávka. Jakmile jsem si k ní stoupla,
okamžitě zastavilo malé autíčko a mladá žena rukou pokynula, abych nasedla.
Opět jsem se vezla “nahoře”, což mě trošku mrzelo, protože bych ráda mluvila s další živou lidskou duší. Na místě jsem vyběhla jsem z autíčka a utíkala na pláž. Nevím, jak dlouho jsem běžela, ale s mojí oblíbenou písní v hlavě i na rtech jsem se cítila opravdu svobodně. Dokonce jsem si vystřihla pár gymnastických hvězd.

Celý den jsem pobíhala ve vlnách, potápěla se a zdravila podmořské živočichy v jejich království, a taky se pokoušela opálit na slunci, které ačkoliv příjemně hřálo, nezanechalo na mě ani kousek svého paprsku. Malebné okolí se mi ten den vrylo do paměti, stejně tak stromy rostoucí ze slané vody do ohromné výšky.
Vysoko nad zemí se tu však člověk ocitá poměrně často.

Během následujícího týdne jsem se vydala na další výlet. Tentokrát na dobrodružnou výpravu do největšího města, které místo názvu neslo
pouze symbol. Vysoká rozhledna připomínající maják se tyčila uprostřed historického náměstí. Ze země bych její výšku přirovnala mrakodrapům, jenže k mému překvapení chyběl výtah. Šla jsem opravdu dlouho, venku se dokonce setmělo, a já netušila, kdy budu konečně na vrcholu. Tam jsem dorazila o zhruba den a půl později. Jednou za čas bylo na schodech položené jídlo a pití, tudíž jsem nestrádala. V samém finále jsem se ocitla nad oblaky, na úrovni leteckých tras a blíž vesmíru. Jedno letadlo jsem dokonce i zahlédla, přilétalo též s pozvaným hostem?

Svůj výlet jsem zakončila návštěvou kulturního zařízení, jež připomínalo divadlo. Vstup byl opět zdarma, jak může taková země fungovat, když se za nic neplatí? Zkoušela jsem odsunout vtíravé myšlenky a soustředit se. Sál plný žen se dýchal emocemi. Herci se však neobjevili na jevišti, jak by se dalo očekávat, ale přímo mezi námi, diváky. Najednou jsem hrála improvizovanou roli a postupně se stejným způsobem prostřídali všichni. Odnášela jsem si nevšední zážitek, který mi spojil všechny smysly. Následoval lehký koktejl v divadelním baru, kde vám nápoj vždy přijel po baru a nikdy jste nezjistili, kdo ho posílá. Vhledem k tomu, že mě to bavilo, nechala jsem si jich poslat opravdu spoustu. Cítila jsem, jak se mi nohy nadnáší a tělo je uvolněné. Takový stav jsem dlouho nezažila!

Další dny ubíhaly opět tak akorát, jak se hodilo, tedy až do mého odletu, který prostě jednoho nastal na základě dopisu v mé chatě. V něm se, mimo jiné, psalo i o tom, že mohu někomu odeslat pozvánku z letiště. Přemýšlela jsem, komu by toto místo mohlo pomoci, nakonec padla volba na dávnou přítelkyni, které se nedařilo najít samu sebe. Na letištní ploše jsem se rozloučila se zpívající
slečnou, odevzdala pozvánku pro zmiňovanou přítelkyni, nastoupila do letadla a odletěla domů.

Ihned po vystoupení z letadla v mé zemi, jsem znovu šlápla do louže. Tentokrát jsem se jen usmála a věděla jsem, že se vrátím. Od té doby se často ocitám na krásném svobodném místě. Tady, kde mám inspiraci k tvoření a skládání básní. Na místě, kde cítím, že někam patřím.