Čím mě zaujal můj literární hrdina?

Po zaslechnutí zadaného tématu jsem si v hlavě začala ihned projíždět všechny své doposud přečtené knihy ve snaze přijít na to, která kniha, respektive postava v ní vystupující, tématu odpovídá. Hloubala jsem dost dlouho. Celkem slušnou dobu jsem přemýšlela o Alee z Vlčice a dívky od Henryho Loevenrbrucka, ale stejně jsem nemohla jinak, než si vybrat již zmiňovanou Miu Thermopolisovou. Knihu asi zná většina holek v mém věku, už proto, že byla zfilmována a je to čtení spíše pro dívky.

Pro ty, kdo knížku neznáte, nečekejte, že to bude nějaký do duše mluvící příběh – prostě normální počteníčko pro podobné puberťačky, jako jsem já. A přesto ta knížka má něco do sebe. Jinak bych si ji nevybrala.

Pojednává o čtrnáctileté dívce Mie, které se život změní ve chvíli, kdy se dozví, že je dědičkou trůnu malého evropského knížectví Genovie – tedy princeznou. Nešťastná zamilovanost, nespokojenost se svým vzhledem, či vztah její matky s jejím učitelem matematiky – učitelem předmětu, ze kterého propadá – se pro ni stávají naprosto nicotné ve srovnání s princeznovskými povinnostmi, které se ji nyní jenom hromadí.

A proč o této postavě vůbec mluvím? Z jednoho prostého a určitě ne ojedinělého důvodu.
V některých případech jsem v Mie viděla sebe a docela lehko jsem se s ní ztotožňovala. Ani trochu teď nemluvím o vzhledu, nýbrž o chování, povaze. Mia je nesmělá, drží se spíše stranou, připadá si jako outsider, je málo asertivní, neboť nerada, nebo se spíše bojí, vyvolávat konflikty, a tak si neprosazuje svůj názor. A to je právě jeden z příkladů, kdy se Mia pokouší částečně i vlivem svých princeznovských záležitostí změnit sebe samu a čím mě někdy fascinovala. Mnohdy se zachovala sebevědomě, statečně, zapracovala na sobě a udělala velký pokrok na cestě sebepoznání, což se jí odměnilo částečně popularitou a zvýšením svého vlastního sebevědomí.

Chvílemi jsem začala mít Miu jako svůj vzor. Svými úspěchy mi byla příkladem a já se někdy přála být jako ona, i když po ní neletěli všichni kluci, nebo nebyla nejoblíbenější holkou na škole. Inspirovala jsem se jejími činy. Dokonce jsem v knížce, která byla jakoby jejím deníkem, někdy hledala i odpovědi na své otázky
.
Mia se pro mě stala úžasnou holkou. Možná proto si knížku až doteď neustále pročítám znovu a znovu. Dalo by se říct, že mi někdy zvyšuje sebevědomí a možná to bude znít divně, ale stala se jakoby moji kamarádkou. Zvláštní mít kamarádku v osobě, která neexistuje, ale tak nějak mi to připadá.

Kniha má zatím sedm dílů a mým dosavadním cílem, co se literatury týče, je nasbírat všechny díly. Budu tak Miu postupně poznávat a možná to znamená, že poznám i sama sebe.
Navíc jsem se do ní mohla přesně vcítit, sdílet s ní její pocity, neboť autorka psala v první osobě, čili to vyprávěla Mia, a navíc psala neuvěřitelně poutavým a zajímavým způsobem. Bylo tam hodně textu, a přitom se četl hrozně dobře. Takovýhle styl mi vyhovuje.
Kdyby Mia Thermopolisová vážně existovala, chtěla bych se s ní potkat. A kdyby se tak vážně stalo a my se seznámily, byla by to jedna z mála osob, kterou bych doopravdy obdivovala. Ne jako princeznu, ale jako čtrnáctiletou dívku, která toho, i když se na to vůbec nezdá, hodně dokázala. Možná si to ani sama vůbec neuvědomuje, ale každý pozorný čtenář této knížky to musel zaregistrovat.
Mia mi opravdu zvyšuje sebevědomí. Protože v hloubi duše věřím, že jednou dosáhnu podobného úspěchu jako ona a budu fakt dobrá. Zajímavé, co dokáže s člověkem udělat kniha. Opravdu dobře napsaná kniha s pečlivě propracovaným charakterem postav.