Barevné sféry

Říkám si, kam jen plynou ty lidské světy, těch 8 miliard bytostí pachtících se maratónem života. Za čím se honí ty zpustlé duše? Planetu zemi navštíví s čistým listem papíru, jež společnost pomaluje všemi barvami, někdy temnými jako noc, jindy duhově barevnými, jindy zcela mdlými jako fádní architektonický skvost z dob minulých  – avšak do dospělosti okrouhá nám naše hrany přirozenosti a jedinečnosti do úhledného bochánku, který zapadne do systému společnosti.  Vyšlapovat vstříc za honbou do budoucnosti, splnit povinnost školní docházky, vynechat otázky. Učit se v starobylém systému z dob školské reformy, nasávat informace jež nerozkvetají v nás, udusat svůj oblak individuálna a odnaučit se smát. Toť nátlak society. Po dlouhých letech studia jen, nastoupit na pás kombinátů lidských těl. Vydělávat peníze, platit dům, ve kterém nemít čas být, v důchodu pak  v něm nechat hodiny života dotikat a jít vstříc vesmírné dráze do dalších životů snít. Je to pustý, šerý a beze smyslu. Prožít život jako nechtěnou cystu. Založit rodinu, postavit dům, vzít si dluh v bance, co splatí až syn tvůj. 
Vnímání světa, jež mi zahlcuje mysl, se stává každodenní otázkou, copak to někomu skutečně dává smysl? - avšak beru to s nadsázkou -  
Do duší nově narozených kreslila bych krásné linky, bytí, vnímání věcí a lehkost života v přítomnosti, v souladu s přírodou bez hamižnosti. Krásou tohoto světa však něco zbývá, možnost si zvolit, jak má cesta ubíhá. Zda zařadím se do konvoje zpustlých duší a zda omezím svou svobodu černou tuží. Rozhoduji se pro teď, pro zahalení v závoji barevných sfér, svobodu, lásku a tak je to fér. Mou svobodu vnitřního světa, nevezme nikdo, ani zlá teta.