Moje cesta

    Bylo to v létě roce 1988 a já ležela ve spacáku pod keřem na kraji na krétské pláže Matala a pomalu otékala. Až později jsem se dozvěděla, že to byl život ohrožující stav, zvaný anafylaktický šok. Ležela jsem tam s přivřenými víčky, neboť otékala také, a jen poslouchala, jak máma běží mezi opalující se turisty a křičí: „Doktor! Help!“ Na víc její angličtina nestačila. Ostatně bylo to celkem jedno. Jednak proto, že netušila, co se to se mnou děje, a pak proto, že hned po jejím zvolání se z pláže zvedla mladá anestezioložka z Prahy, vytáhla z batohu injekci, tzv. kalciovku a zkušenou rukou mi ji vpravila do žíly. Vzápětí můj otok ustoupil a moje tělo se vrátilo do normálu.
    Čím jsem starší, tím víc se mi vtírá slovo: zázrak. A druhé slovo: znovuzrození. Tehdy jsem si řekla: jestli je Bůh, tak stojí při mně. Nepřivedlo mě to k víře v Boha, ale otevřela jsem se pocitu, že je cosi, co nás přesahuje, a toto tajemné je mi nakloněno. Jinak řečeno, byl to pocit, že jsem se narodila pod šťastnou hvězdou. Ten pocit byl velmi milý, a stále se k němu umím vracet. Je to vlastně pocit vděčnosti. Dnes mám tendenci mnohému, co se dělo a děje, přikládat symbolický význam. Líbí se mi proto představa, že jsem se znovu narodila na Matale, na pláži, kam podle řeckých pověstí Zeus unesl Európu; a také na Krétě, kde se narodil sám Zeus.
    Třicet let nato jsem se znovuzrodila podruhé. Propukla moje manželská krize, která mě nejdřív srazila na kolena, aby mně pak umožnila zbavit se starých pout, tedy starých vzorců myšlení, a vydat se na cestu k tomu, proč jsem přišla, na „cestu k sobě“. Zrodila jsem se tedy opět, nyní duchovně. To jsem již nemohla hrát pasivní roli. Nebyla jsem však na to sama. Člověk není nikdy sám, když se otevře tomu, co přichází. Měla jsem a mám své duchovní průvodce, C. G. Jungem počínaje a Jaroslavem Duškem a Pjérem la Šézem konče. A mám i přátele, své osobní duchovní průvodce, kdy jsme si průvodci navzájem. Líbí se mi slovo průvodce. Jsou to vlastně všichni stejně naladění lidé (jak se dnes říká, na stejné úrovni vědomí), s nimiž se v životě setkávám. Řekla bych, že jsme si vzájemně učiteli života. Obohacení je vzájemné.
    Jedna věc ale platí podle mě obecně: všichni jsme si vzájemně zkušeností. Poznáváme se, „rosteme“ ve vztazích. Obohacením je, řekla bych, každá zkušenost, dobrá i špatná, pokud jí tedy porozumíme. Říká se, že zklamáním z lásky člověk buď zahořkne, nebo zmoudří. Myslím, že to platí o každém prožitém utrpení. Buď mu porozumíme, proč se nám to děje, a pak máme naději zmoudřet. A pokud ne, cítíme se jako oběti svého osudu, a ovládne nás hořkost. Je jen na nás, zda se dokážeme své hořkosti zbavit, nebo ne. Někdy je to ovšem velmi těžké, jako třeba když matce zemře dítě, a další hrozné věci. Tomu je nesnadné porozumět. Některé věci prostě zůstanou tajemstvím. Vždy je ale možné svůj osud přijmout, a když to člověk dokáže, pak se mu uleví. To je moje zkušenost.
    Uvědomuji si, jak se mou manželskou krizí změnila moje perspektiva vnímání sebe, druhých, a tím i vzpomínek. Uvědomila jsem si tehdy, že jsem dosud žila roli oběti. Žila jsem do té doby tím, že musím vše, co se mi děje, snášet, protože jsem žena, a takový je ženský úděl. Zároveň jsem na sebe cítila neskutečný vztek. Byl to pocit bezmoci, který jsem považovala za nezměnitelný. V prvním momentu takzvané zrady jsem pocítila hořkost a sebelítost. Naštěstí jsem si byla již tehdy vědoma toho, že jsem si tu situaci svým životním přístupem zavinila sama, jen jsem ji neuměla změnit. A tak mi změna přišla sama, formou takzvané osudové rány. Jak už to bývá, přišla právě včas: děti už byly velké.
    Tím, že jsem se přestala vnímat jako oběť svého osudu, se mi změnila perspektiva. Vynořila se mi, v nejtěžší chvíli, vize koně skákajícího Taxis. Beru tak od té doby každou životní zkoušku. Prostě vše, co se mi děje, mě vede k lepšímu umění života. Utrpení tím dostalo smysl. Porod je bolestivá věc, ale smysl tohoto utrpení je jasný. I žlučníkový záchvat má svůj smysl. Je to jen důsledek toho, jak se k sobě chováme. Jistě, každý na žlučník netrpí. Každý má slabé místo jinde. Život je pestrý, a tak to má jistě být.
    Nejdůležitější změnou, které se mi tehdy odehrála, bylo to, čemu se říká otevření srdce. Mnozí si neseme z dětství zranění v duši, kvůli kterým se uzavřeme do svého ega jako do ledového krunýře. Nejsme si toho ale vědomi. Druhé pak vnímáme jako ledové koule a netušíme, že jsme jednou z nich. Máma mi kdysi říkala, že jsem jako dítě nikdy nebrečela. Důvodů však bylo dost. Neděly se mi strašné věci, jen nepěkné, a to stačí. Člověk se uzavře svým bolestem v duši, aby vůbec přežil. Vytěsní je. Zároveň se ale uzavřeme i silným pozitivním emocím. Člověk si toho opět není vědom, tak jako barvoslepému nechybí barvy. Až zpětně, když se nám otevře barevnost emocí, uvidíme tu šeď doby předešlé. Otevření srdce obvykle začíná velkou bolestí. Ale jak ji člověk prožije a přijme, dokáže prožívat i ty krásné emoce. To je moje zkušenost. Víc to nebudu rozvádět. Zkušenost je nepřenosná. Buď to člověk zažije, nebo ne. Někdo má srdce otevřené celý život a jiný je neotevře do smrti. Jistě jsou i varianty „mezi“. Každá generalizace je vulgarizace, jak pěkně říká Karel Čapek. Ale bez zobecnění se obejít nelze. Jedná so však o šedou teorii, ale zelený je strom života, jak nás poučuje Goethův Mefistofeles. Prostě každý osud je jedinečný.
    Podstatné je, že teprve s otevřeným srdcem může člověk plně prožít lásku. A to především lásku k sobě, protože bez ní je láska k druhému jen touhou po lásce. Ten, kdo jen po lásce touží a neumí jí dát stejnou měrou, je jakousi černou dírou. Druhé vysává, nevíce toho, koho si myslí, že miluje. Je přirozené, že každý touží po lásce. Ale každého nenapadne, nebo to neumí, že je třeba nejdřív dát, a pak až brát.
    Říkám si, jak se projevuje skutečná láska navenek, jak ji člověk vyzařuje. Mám pocit, že je to laskavost. Tou může člověk v lásce podělit každého, kdo je na to naladěn. Vzpomínám si na jednu myšlenku ze začátku mé manželské krize: Nebyla jsem laskavá, ale je to tak těžké, když ten druhý není. A pak mi došlo, že právě to je bezpodmínečná láska: být laskavý, i když ten druhý není. Nelze se do toho nutit, nejde o žádnou morálku. Musí to jít samo, ze srdce.
    Myslím, že vztahy jsou v životě to nejdůležitější. Nejen pro naše štěstí, ale i pro poznání sebe sama. Každý člověk mi něco zrcadlí: například u bezdomovce vnímám tu krásnou svobodu, draze zaplacenou bídou. Samozřejmě nemají úplnou svobodu, a také jejich bída není v dnešní době absolutní. Jde spíš o ideje, které mi symbolizuje. Z tohoto úhlu pohledu se dívám i na vztahy rodičů s dětmi a učitelů se žáky. Jak jsme vnímali své rodiče a učitele? Vnímali jsme je jako celek, co říkali i dělali. A výchovný tlak vyvolával spíše odpor. Nejsme ovce, ale myslící bytosti. To, že si nějaká autorita něco přeje, nestačí: musíme mít vlastní motivaci. A mnohé z toho, co nám předali, ať jakkoli, na nás působí až po mnoha letech, když jsme sami v jejich pozici, i ještě později. Zkušenost nás prostě mění, a tím i naše vzpomínky dostávají jiný význam. Naše paměť je živá a mění se vlastně spolu s námi. Někdy litujeme, co jsme dříve udělali. Ale to jsme nebyli my, jací jsme teď, kdo tak jednal.
    V životě člověka se dějí věci, velké i malé, a člověk jim přikládá význam – tím si tvoříme svůj svět. Nemám to samozřejmě ze své hlavy, ale plně se s tím ztotožňuji. Snad je to ještě hlubší, snad je zde jakýsi plán duše, který uskutečňujeme. Na tom se jistě všichni neshodneme a je to tak v pořádku, každý si dáváme svému životu vlastní smysl, jsme tvůrci svého života. A tvoříme jej stále. Člověk dává tomu, co kdy prožil, význam podle toho, co právě prožívá. Ve zpětném zrcátku prožitého života nám náhle vyvstávají nové významy a souvislosti. Možná je právě toto skrytým, ale základním smyslem našich vzpomínek. A nejspíš ten proces nikdy neskončí. Možná naše vzpomínky ukrývají stále nějaké tajemství, které odkrýváme jako skrytý poklad v duši.
    Když se teď na to dívám zpětně, byla moje manželské krize součástí, nebo spíš vrcholem krize středního věku. Jung říká, a za mě je to jednoznačné, že první polovinu života se člověk realizuje ve vnějším světě, buduje rodinu a (nebo) kariéru, zmnožuje svůj majetek, prostě stará se o věci vezdejší. Vezmeme-li náš život jako dráhu letu šípu, začíná se v polovině dráhy letu jeho špice stáčet k zemi. Člověk si tehdy začíná plně uvědomovat svou konečnost a ono slavné carpe diem (užívej dne) začíná být naléhavé. Je to čas, kdy člověk obvykle přemýšlí o svém dosavadním životě, co vykonal, a co ještě může vykonat. A také o smyslu svého života. Hodnotí a přehodnocuje svůj postoj k sobě, a tím i k druhým, k životu, ke světu. Někdo však propadne strachu ze své konečnosti, jiný si zase zoufá z nesmyslnosti života, a někdo další se jen lehce poohlédne a jde dál. Je to prostě životní zkouška, každý má jinou a zvládá ji po svém.
    Moje cesta vede dál a dál. A já stále zkoumám, proč jsem sem vlastně přišla, a co je v životě podstatné, a co ne. Neřídím se již tím, co bych měla dělat, abych splnila nějaké (něčí) očekávání, ale tím, co mě těší a naplňuje, tedy v rámci možností samozřejmě. A tak si užívám život, i když překážky na mé cestě stále jsou. Ostatně, k mojí a každé cestě patří. Nedávno jsem četla pěknou myšlenku, kterou svou úvahu či jakousi zpověď končím: Zármutky a radosti jsou v životě jen otáčivé dveře.