Znamení

Hodil tašku na křeslo a aniž by se svlékl, složil se na pohovku. Pořádně se natáhl, zavřel oči a nechal se unášet klidem. Z kuchyně se ozýval jen tikot hodin, který působil velice konejšivě a nutil ke spánku. Jednadvacet, jednadvacet, jednadvacet… Vteřina po vteřině pomalu (nebo rychle, podle toho, jak se komu čas jeví) ubíhaly ve stejném intervalu. Když se člověk do tikotu zaposlouchal, stejně jako on, čekal, jestli je možné, aby vteřiny přestaly ubíhat. Ne, není to možné. Čas se zastaví pouze na hodinách, nikoli v životě. A on to moc dobře věděl. Jen nevěděl, proč si přál, aby hodiny přestaly tikat, ale přál si to. Chtěl snad, aby v hodinách došla baterie a on musel kupovat novou? Ne, po tom opravdu netoužil. Důvod, proč si přál zastavení hodin, byl někde jinde.
Jednadvacet, jednadvacet, jednadvacet… Bez zastavení vteřiny ubíhaly dál, bez delší nebo kratší mezery mezi tikoty. Bylo to ustálené spojení a nic jej nemohlo změnit. V hlavě se mu rojila jedna jediná otázka. Ano či ne? Chtěl znát odpověď. A pak pochopil, proč tak dlouho čeká na zastavení hodin. Potřeboval dostat znamení, jednoznačnou odpověď. A čekal a přemýšlel. Přemýšlel a čekal. A pak… TICHO.
Otevřel oči a poslouchal to ticho. Kdyby na podlahu spadl špendlík, slyšel by jej. Pak to pochopil. Hodiny se zastavily a on dostal znamení a odpověď. Je přece známo, že mlčení znamená souhlas.
ANO, MUSÍM TOHO HAJZLA ZABÍT !