sedm dní, sedm jednotek času

pondělí

Dívala jsem se na film. Pink Floyd hráli "good bye, blue sky". Vzpomněla jsem si, že mám kontakt na zázraky. Ač nejsem zcela naivní, tak občas zavolám. Jenže se zázraky, to není jako s donáškou pizzy. Snažím se uvěřit na vyšší cíle. Ale koho se na ně ptát, všichni moudří už jsou šílení. Znovu losujme, kdo půjde k vědmě pro radu. Jestli ještě nějaká vědma zůstala. Mé plány a představy se ztratily v prachu, nebo se roztrhané na cáry utopily v lihu. Dnes jsou k smíchu a nečekám, že kdy dojdou vážnosti. Co se změní, až mi skutečně naplno dojde, že mým největším nepřítelem je můj vlastní mozek?

úterý

Dnes jsem si zašla na výstavu grafických umění. Paní u pokladny jsem požádala o studentské vstupné. Řekla si o dvacet korun a bez váhání mi podala lístek. Dost mě to překvapilo, všude chtějí vidět nějakou studentskou průkazku a tváří se podrážděně, když hned netasím, tak jsem jí to taky řekla. "Já nelžu, tak počítám, s tím, že ostatní taky ne." odpověděla mi paní. Možná to bylo to nejdůležitější, co jsem dnes slyšela. A tak se ptám: jak pochodí, kdo předpokládá, že ostatní nelžou? A kdo je víc okraden: podvedený nebo podvodník? Kdo se bude smát poslední?
Nečekám, že mi někdo odpoví. Možná, že nějaký bůh je, ale nejspíš už je hluchý. Anebo gambler. A dobře se baví.

středa

Hledám někoho, kdo by mi mohl vyprávět o krizi středního věku. Ráda bych věděla, čím se liší od mých pocitů. Včera jsem požádala svého dvaatřicetiletého známého, aby pro mne napsal pět vět o slunci. Dnes mi dal do ruky následující:
Báseň člověka ležícího v parném slunci na lavičce s láhví v ruce
Slunce naše jasné,
stále mi není jasné,
proč den co den
musím jít ven,
abych našel obživu
a udržel se naživu.
Je to ono? A kdo mi poví proč? Je správné snažit se nepromarnit svůj čas činnostmi, které mne nenaplňují? Můžu být sobecká, když umírám tak rychle? A mám vůbec co nabídnout, mám vám co dát? Nebo smím jen brát a bohatnout? Řekněte mi, proč se stále točíme, a já už nebudu chtít víc. Až pochopím jakýkoliv důvod, odejdu a pošlu sem další, další naivní.

čtvrtek

Dnes jsem si v elektru chtěla koupit ten knoflík, co se dává na okno a ovládá se s ním hlasitost venku zpívajících ptáků. Možná ho vážně neměli, možná mi ho nechtěli prodat - zřejmě podpultové zboží. Bude těžké ho sehnat, teď příroda frčí, ale i knoflíky jsou potřeba, ti ptáci za oknem nás sami nepřekřičí. Zatím se snažím chodit potichu. Všichni tolik hulákáme, spěcháme a tlačíme se, až se navzájem neslyšíme, utíkáme si a podstata nám mizí o to rychleji. Běháme dokolečka podél obvodových zdí společné cely, až nakonec známe jen záda běžce před námi. A stačí nám to. Přítel mi napsal, že celý život hledá jistotu. Měl asi pravdu, hledáme ji všichni. Jsou jí ony zdi. Běhám také, jen dělám, že se mě to netýká. Občas se snažím rozhlédnout, ale časem si toho vždycky všimne nějaký bachař. Asi to tak má být...

pátek

Zapálila jsem františek.
Dnes jsem se byla v divadle podívat na Goethově původní verzi Fausta. Líbila se mi. Začínám totiž pomalu poznávat dobrou kávu od špatné. Všechno souvisí se vším. Nitky se spojují.
František hoří?
Dobrou kávu poznám bezpečně, ale často piji špatnou, rozpustnou. I tu piji ráda, což možná někoho zklame. Nechci se vzdávat špatných věcí. Mám ráda smutnou krásu, líbezná podmračená rána, zaprášené police. Japonci pro ně mají vlastní výraz: mono no aware. Nevím, jestli znamená přesně to,co si pod ním představuji, ale nijak mne to nemrzí. Nechci se vzdávat těchto svých maličkostí. Téměř nejdůležitější postavou knihy Tracyho tygr je pro mne Nimmo, ochutnavač kávy. Bez něj by kniha nefungovala, ačkoliv je zmíněn jen párkrát a nijak výrazně neovlivňuje děj.
František doutná.
I dál budu říkat, co si myslím.

sobota

Bůh se procházel městem, až uviděl ženu, která se neuvěřitelně nudila. Ano, nudila. Obdaroval ji spoustou blech. Žena se dala do lovení a rozesmála se vždycky, když se jí podařilo ulovit další blechu. To je, myslím, odpověď.

neděle

Je neděle, den sváteční, za okny visí nádherný kýč jako připomínka tekoucího času. V duchu si zpívám píseň o Jeruzalému ze zlata. "Ať jazyk můj na patro přilne a ruce neslouží, když zapomenu tvoje jméno, budu pít hořkou vodu z kaluží. Jak sabra, která vprostřed pouště vždy znovu rozkvétá, tak budu já o tobě zpívat, Jeruzaléme ze zlata." Křesťané ráno odešli do kostela. Má matka otvírá okno a dýchá čerstvý vzduch. Sedím a přemýšlím o uplynulém týdnu. Zase jsem se nezbláznila. Nestěžuji si, neříkám to proto, že bych se cítila nesnesitelně, jen mi nepřipadá pravděpodobné, že to takhle může dlouho vydržet. Každým dnem čekám, že se musí něco zvrtnout. Tohle nedává smysl, postavili mne na trať a já nevím, proč se běží. Nechci vědět kam, ani kdy budu v cíli, jen nevím, proč mám soutěžit. Někdo podepírá soupeře, jiný do nich kope. Kdo z nich vyhraje? Záleží na prvenství? A já?
Dál už nic. Zastavím se, než někdo přijde a promění mé čekání v čas. Možná mám před sebou další týden. Zkusím s tím počítat. Projednou...