Platon–Schrödinger–Gautama–Dnešek

Platon–Schrödinger–Gautama–Dnešek

Platon se domnívá, že svět, který vnímáme, nesouzní s pravou realitou. Je podle něj jejím nedokonalým odrazem, perfektní skutečnost nazývá „svět idejí“. Podle Platona také smysly zkreslují, tudíž bychom jim neměli slepě věřit a nemůžou být zdrojem vědomostí. Tato teorie je pro mnohé úsměvná a vědou vyvratitelná, cílem této eseje je ovšem použít nejen vědecké poznatky k jejímu potvrzení.

S postupem vědy a invencemi přístrojů pro pozorování světa kolem nás se vyvíjel i pohled na jeho stavbu. Dostáváme se čím dál, tím hlouběji, do mikrosvěta a struktur makrosvěta. Objevili jsme molekuly, atomy, sub-atomární částice a výzkum neustává. V oblasti mikrosvěta je potřeba počítat s jinými fyzikálními zákony, chováním a vůbec vším odlišným, než na co jsme zvyklí. Naše smysly nám ho zkreslují. Není možné přesně určit vlastnosti částice, jako je například elektron. Jsme schopni změřit jeho exaktní rychlost, ale pouze přibližnou polohu, a vice versa. Těmto vztahům se věnoval Werner Heisenberg, podle něhož se jim říká Heisenbergovy relace neurčitosti. Je to jako bychom měli rozdělit 50 jablek mezi 10 dětí, přičemž každé jich chce 10. Pokud je cílem mít co nejvíce dětí maximálně spokojených, 5 jich zůstane hladovět. Poloha elektronu je obecně složité téma. Ve škole se učíme, že obíhá kolem jádra z protonů a neutronů, což je pravda, obrázky s kružnicovými drahami už ale lživé jsou. Elektrony se chovají podivně. Ve štěrbinovém experimentu totiž lokaci elektronu ovlivnilo pozorování. Jako by to nestačilo, pozorování ovlivnilo i jeho formu – na stínítku bez očí vědců zanechal interferenční obrazec, což by znamenalo, že je vlnění. Se snímačem se elektron jevil jako částice a na stínítku zanechal bod. Od tohoto pokusu panuje konsenzus, že sub-atomární „částice“ jsou zároveň vlněním a částicemi. Erwin Schrödinger sestavil známou vlnovou funkci, jež nám říká, že poloha elektronu je pouhou pravděpodobností, jež není nikde zcela nulová. Pravděpodobnosti odpovídají také modely atomu, na kterých není elektron vyzobrazován konkrétně, nýbrž jako orbital. Pokud je ale lokace elektronu pouze pravděpodobností, jak je možné, že svět existuje konkrétně? Nápovědu nám poskytuje onen štěrbinový experiment. V momentě, kdy se díváme, je elektron částice, jakmile však ne, je vlněním. Oboje naše smysly nezpracují naráz. Elektron je pravděpodobností do doby, než se jeho vlnová funkce setká s některou jinou. V případě, že jsou nekoherentní, Schrödingerova vlnová funkce zkolabuje. Částice se zkrátka někde objeví. Jak je ale pouhý pohled schopen ovlivnit hmotu?

Sub-atomárních částic je mnohem více než 3 (proton, elektron, neutron), ve škole se s nimi ale příliš neseznámíme. Proto obrovské množství lidí žije v domněnce, že svět je z atomů, a vlnění, kupříkladu zvuk, je vlněním právě atomů. Pohled je to pravdivý, ale neúplný. Vidíme díky fotonům, které jsou vlnění a jsou menší než atomy. Takových vlnění je obrovské množství, ať už se liší vlnovou délkou, amplitudou či frekvencí. Každý z nás také vydává vlnění, vlastně jsou jich biliony, pokud ne řádově více. Světlo, pro nás viditelné vlnění, má vlnovou délku v rozmezí mezi 380-740nm. Zvuk, taktéž vlnění, má pro člověkem rozlišitelné hodnoty vlnovou délku 1,72cm-17,2m. Velikosti vlnových délek rozlišovaných zrakem a sluchem jsou řádově odlišné. Přestože je první elektromagnetické a druhé mechanické, oboje jsou vlnění. My lidé je vnímáme rozdílně. Je tu ale spousta vlnových délek, které naše smysly nezachytí, například ultrafialové záření nebo infračervené záření. Přestože je nerozlišíme, působí na nás. Naše realita je založená na vlnění, ze kterého jsme schopni zpracovat pouze část. Dá se proniknout do té nevnimatelné?

Koncept osvícení se vyskytuje ve všech náboženstvích, zejména v těch východních. Jde o náhlé probuzení, uvědomění reality a souznění s ní. Člověk je po Satori, jak je osvícení nazýváno v japonském zenovém budhismu, nebo Nirvaně, tak je osvícení nazýváno v klasickém budhismu, podprahově propojený s okolním světem, ale smysly to nevnímá. Čínský taoismus uznává životní sílu Qi, je to energie, která dává život. Obecně východní vyznání pracují s rozličnými energiemi. Ačkoliv se může zdát, že životní a fyzikální energie jsou rozdílné, v mikrosvětě jsou jedna a tatáž. Spekuluje se dokonce o tom, že Ježíš skutečně mohl mít léčitelské schopnosti, protože dokázal vhodně pracovat s určitými silami. Výzkum stavby elektronu stále horlivě probíhá, teorie kvarků je ovšem široce uznávaná. O stavbách kvarků se vedou mnohé diskuse, nicméně pro potřeby této eseje postačí, že jsou to částice, u kterých je hmotnost v kontrastu k energii, již nesou, v podstatě zanedbatelná. Podle některých teorií dokonce i prakticky zanedbatelná, protože by měl hmotnost nést Higgsův boson. Docházíme tedy k zjištění, že částice, ze kterých se skládá náš svět, jsou z velké části pouze energie, ať už v jakékoliv formě. Tento jev podkládají mimo jiné i jaderné síly nebo třeba fenomén hmotnostního úbytku. Tím, že myslíme, nějakým způsobem pracujeme s energií, ať už spirituální nebo elektrickou či chemickou. Podle efektu motýlích křídel a zákonu velkých čísel i jedna malá změna způsobí obrovský dopad. Jinými slovy, jsme to, co si myslíme. Dekoherenci Schrödingerovy vlnové funkce zapříčiní v podstatě cokoliv, pohled nebo třeba myšlenka. Pro snadnější pochopení si situaci představme jako komára, jenž nás vzbudil v noci. V rozespalém stavu se nám jeví, jako by byl komár v celé místnosti (paralela k orbitalu). Poté, co vstaneme a rozsvítíme, už zhruba tušíme, kde by se onen komár mohl nacházet (paralela k hrubému určování vlastností elektronu). Až když ho novinami zpacifikujeme, víme přesně, kde je (vlnová funkce se zhroutila a elektron se objevil na konkrétním místě). I jeden elektron je schopen díky výše zmíněnému efektu motýlích křídel změnit vše. Opět nabízím konkrétní příklad: Každé ráno si po probuzení minutu vizualizuji zvládnutý pracovní pohovor. Elektron se vychýlí, způsobí nestabilitu atomu, ten se později přemění na stabilnější částici. Nový prvek se využije při tvorbě hormonu. Takový hormon navíc nám v den pohovoru zaručí o malý kousek lepší náladu, proto se více usmíváme a držíme vzpřímenější postavu. Na podvědomé úrovni zaujmeme head-huntery a pozici nakonec dostaneme. Pravděpodobnost je mizivá, jenomže elektronů je takové množství, že se to podle zákona velkých čísel zkrátka stane. Stačí pevně věřit.

Způsoby, jak se sladit s okolním světem, znají různá náboženství po tisíce let. Děje se tak nejen pomocí meditace, nebo modlení. I alternativní medicína pracuje s energií, zejména ta čínská. V Evropě se tyto postupy příliš neuznávají, klade se zde důraz na logiku, racionalitu a přírodní vědy. Paradoxem je, že tyto odlišné přístupy nakonec došly ke stejnému závěru, a sice že jako lidé jsme utvořeni z energie. Nejsme to ale jen my, nýbrž vše okolo nás, a vzájemně na sebe pořád působíme. Dokonce se oba postoje shodují, že se s okolním světem můžeme propojit více, a také, že naše smysly jsou schopny zachytit pouze část reality. Tisíce let zkušeností, osobností a postupů prověřily Platonovu teorii o světě idejí, která ač formulovaná na současnou dobu zvláštně, stále platí.

Dnešek. Proč je mezi jmény velikánů, již už nežijí? Tito lidé, stejně jako miliony dalších, na jejichž ramenou dnes stojíme, žili v jejich současnosti. Energie a částice spolu často a rády interagují, což se v makrosvětě projevuje, ať už to vnímáme či nikoliv. Proto máme každý svoji vášeň, genialitu. Úplně všichni jsme v něčem géniové, jen jsme to dosud neobjevili. Známé už nám ale mohou být momenty, kdy skutečně děláme, co milujeme, dostaneme se do flow a zapomeneme na vše v okolí. Někdo to nazývá osud, někdo vlohy, ale v principu se jedná o to samé. Vynálezci, objevitelé a dobyvatelé nebyli nijak významnější než jejich soudobníci. Rozdíl udělala zvědavost a neodbytnost. Měli zkrátka podle jednoho známého koanu jejich šálek prázdný. Nenechali se zastavit emocemi a poznámkami ostatních. Albertu Einsteinovi je přisuzován citát: „Nemám žádné zvláštní nadání. Jsem jen vášnivě zvědavý“. Dalším pravdivým a praktickým citátem je následující, od neznámého autora: „Ten, kdo je depresivní, žije v minulosti. Ten, kdo je úzkostlivý, žije v budoucnosti. Ten, kdo je v míru, žije v současnosti.“ Být uváděn mezi velikány vyžaduje bez pochyby obrovské množství úsilí. Naštěstí je dnešek nekonečný.