Karty osudu

Karty, jenž se převrací v ruce kouzelníkům, držím v ruce a chystám se z nich postavit velkou pyramidu hodnot. Karta po kartě, vše musí být perfektní, vše na správném místě, úhlu, časoprostoru, vše musí dávat smysl, nemůžeš házet karty po stolech a čekat, že se budou sami skládat na sebe a doufat, že to bude majestátní dílo. Snažil jsem se o to už vícekrát, pokaždé někdo přišel a zeptal jsem mě, co dělám. Rád odpovídám, že si hledím svého a že na toto nemám čas. Jakmile ovšem odvrátím oči od mé vybudované pyramidy, mohou se stát dvě věci. Člověk zůstane a neustále hledí na mé vybudované dílo, dílo, které si pěstuji už nějakou chvíli, a obdivuje moji pečlivost a perfektnost umístěných karet a poté se zeptá, jestli se nemůže přidat a stavíme pyramidu spolu. Občas jen na pyramidu nevěřícně kouká a občas stavíme pyramidy dokonce dvě. Druhá možnost, o tolik horší než ta první - člověk přijde a začne třást stolem, co nejvíce to jde, než pyramida padá a následně uteče. V tu chvíli se mě zmocní beznaděje. Karty držím v rukou, jakoby se všechny perfektní úhly a směry z mé hlavy vytratily, vše zmizelo, zůstal jsem já a hromada karet ležící na stole. ,,To je život" říkával jsem si vždy. Naposledy se mi to stalo v řijnu. Karty se částečně poztrácely a já se pomalu přestával snažit nějaké hledat. Teď jsem zase někde v půlce a každým dnem nalézám nové perfektní úhly, perfektní směry. Občas se mi už stalo, že se pyramida zakinklá, naštěstí mi ještě nespadla. Nedávno přišel další člověk ke stolu, ale od té doby co tady je nepromluvil. Jen se opírá o stůl a sleduje, jak se snažím bojovat s perfektními úhly, perfektními směry. Bojím se ztratit pohled od mojí pyramidy. Ještě jsem se nekoukl. Bojím se kouknout. Co když je to jen člověk, co mi chce v budování pomoct?? Bůh ví proč na pyramidě vidí nějaký potenciál?? Má smysl se podívat?? Nebo je to jen další člověk, co mi přehodí stůl nohami nahoře?? Chce pomoct nebo ublížit?? Má smysl se na takové otázky vůbec ptát?? Však jsem už tak blízko... Tak blízko k ideálu...