A přichází ta naše pochmurná skladba. Tuším, že jste čekali, kdy na ni narazíme. Všechno se točí kolem ní: touha po nesmrtelnosti, snaha utéci před nevyhnutelným koncem, který není jen poslední kapkou v lidském dramatu, ale i největší komedií lidské psychiky. Jak filosofové, tak psychologové se shodují, že smrt je tím, co dává smysl životu – neboť její nevyhnutelnost nás nutí hledat smysl v tom, co je dočasné a pomíjivé (žít v přítomnosti). A přesto se lidská pýcha brání této pravdě s odzbrojující naivitou. Jak jinak si vysvětlit naši absurdní víru, že právě my – ano, my, ti drobní primáti s lehce vylepšenou schopností abstraktního myšlení – bychom mohli nějak přechytračit kosmickou lhostejnost? Jak jinak interpretovat směšnou okázalost, s níž se halíme do ideologií, náboženství či technologického pokroku, jen abychom se vyhnuli onomu hrůznému pohledu do prázdnoty? Stavíme civilizace, píšeme knihy, milujeme, zakládáme rody, jako bychom tím mohli uzavřít obchod se smrtí – že pokud se budeme dostatečně snažit, možná nám na účtu existence přihodí pár let navíc.
Lidská naivita je ve své podstatě roztomile patetická. Žijeme tak, jako bychom měli času nazbyt, a umíráme s výrazem překvapení, jako by to nikdo nečekal. Celé dějiny lidstva lze číst jako kroniku úniku před zřejmým – od egyptských pyramid po moderní „post humanismus“. Pořád věříme, že existuje nějaký trik, jak přechytračit smrt. Někdo spoléhá na genetiku, jiný na umělou inteligenci, další na Boha. Všichni sdílejí stejnou iluzi: že právě jim se podaří prorazit onu neviditelnou bariéru mezi bytím a nicotou. Ale pokud bychom se na smrt podívali jako na přítele společníka, zjistíme, že v ní není nic víc než konec všeho. Žádná metafyzika, žádné věčné bytí, jen finální závan větru, který ukončí všechno. Je to vyjádření lidské malosti v celé své nahotě, ta hluboká beznaděj, že z našeho života nakonec nic nezůstane.
Právě možná to je právě ona smrt, co nás činí v této tragédii tak komicky nevýznamnými; jak se pokoušíme o nesmrtelnost, zatímco se nám čas smršťuje pod rukama jako písek. Dobře, už nikomu nebudu mazat med kolem huby…. Teď opravdu vážně.
No, psát o smrti, nebo spíš konečnosti života je... těžký.
Dokázal bych říct asi tolik, že nejpřijatelnější motiv je ignorace. Od většího věku (těžko říct kdy) pak možná přijetí. Něco ve stylu: tak toto už nestihnu. Ale zase beru to v zorném poli jedince. Jak se s tím vyrovnává lidstvo... uf. :-)
Mimochodem si myslím, že stárnutí je dané nějakým nevyhnutelným poškozením DNA, které je zase dané snad dýcháním... no, to asi taky nechám někomu chytřejšímu. Jen jsem chtěl říct, že v jistém teoretickém smyslu je nesmrtelnost možná, ale týká se paradoxně těch mnohem jednodušších tvorů - bakterií.
Nicméně to už na otázku života nehledíme filozoficky ale ryze vědecky. Spíš než "proč" nás pak bere, co kdysi způsobila fotosyntéza, jak jedna primitivní buňka pohltila druhou a celé to před 500 miliony let skončilo mnohobuněčnými.
(tím chci říct, že tanec života a smrti je velice dlouhý a nezřejmý přinejmenším).
TO na co ty narážíš je skutečně primárně lidský život...
takže a možná to přijde: vlastně se ptáš, jak individualita ("agent") má přežít - fungovat ve světě ("pravidlech") plných omezení (časových omezení, omezení schopností) a jestli má schopnost se s tím vyrovnat...
(vyrovnat je slovo, které to téma odtrhává od umělé inteligence) :-)
06.04.2025 03:13:57 | ewon