Jak přežít s hloupostí: tanec s prázdnotou

A přichází ta naše pochmurná skladba. Tuším, že jste čekali, kdy na ni narazíme. Všechno se točí kolem ní: touha po nesmrtelnosti, snaha utéci před nevyhnutelným koncem, který není jen poslední kapkou v lidském dramatu, ale i největší komedií lidské psychiky. Jak filosofové, tak psychologové se shodují, že smrt je tím, co dává smysl životu – neboť její nevyhnutelnost nás nutí hledat smysl v tom, co je dočasné a pomíjivé (žít v přítomnosti). A přesto se lidská pýcha brání této pravdě s odzbrojující naivitou. Jak jinak si vysvětlit naši absurdní víru, že právě my – ano, my, ti drobní primáti s lehce vylepšenou schopností abstraktního myšlení – bychom mohli nějak přechytračit kosmickou lhostejnost? Jak jinak interpretovat směšnou okázalost, s níž se halíme do ideologií, náboženství či technologického pokroku, jen abychom se vyhnuli onomu hrůznému pohledu do prázdnoty? Stavíme civilizace, píšeme knihy, milujeme, zakládáme rody, jako bychom tím mohli uzavřít obchod se smrtí – že pokud se budeme dostatečně snažit, možná nám na účtu existence přihodí pár let navíc.

Lidská naivita je ve své podstatě roztomile patetická. Žijeme tak, jako bychom měli času nazbyt, a umíráme s výrazem překvapení, jako by to nikdo nečekal. Celé dějiny lidstva lze číst jako kroniku úniku před zřejmým – od egyptských pyramid po moderní „post humanismus“. Pořád věříme, že existuje nějaký trik, jak přechytračit smrt. Někdo spoléhá na genetiku, jiný na umělou inteligenci, další na Boha. Všichni sdílejí stejnou iluzi: že právě jim se podaří prorazit onu neviditelnou bariéru mezi bytím a nicotou. Ale pokud bychom se na smrt podívali jako na přítele společníka, zjistíme, že v ní není nic víc než konec všeho. Žádná metafyzika, žádné věčné bytí, jen finální závan větru, který ukončí všechno. Je to vyjádření lidské malosti v celé své nahotě, ta hluboká beznaděj, že z našeho života nakonec nic nezůstane.

Právě možná to je právě ona smrt, co nás činí v této tragédii tak komicky nevýznamnými; jak se pokoušíme o nesmrtelnost, zatímco se nám čas smršťuje pod rukama jako písek. Dobře, už nikomu nebudu mazat med kolem huby…. Teď opravdu vážně.