Jak přežít s hloupostí: tanec s prázdnotou

Lidé, ti géniové hlouposti,
věčný tanec mezi pravdou a iluzí,
sami zůstanou věčnými dětmi,
roztříštěnými, nepochopenými,
věčně hledajícími smysl
v prázdnotě svého rozumu.

A my, oh, my, co se ptáme,
zapomínáme, že už dávno nejsme.
Vytváříme umělé mozky,
abychom unikli před vlastními prázdnotami.
Ale na konci? Vždycky stejný závěr –
člověk, ten naivní klaun,
navždycky člověkem zůstane,
i když hraje roli, co nás má zachránit.

Touha i chtíč, ach, jak návykové,
když nám každý krok smrdí zbytečností,
když je smrt naším nejlepším přítelem,
a přece ji odmítáme, protože…
tíží nás, tahá nás zpět,
ale my prahneme po něčem víc,
po něčem, co nám život zničí,
jen abychom mohli okusit ten sladký okamžik,
kde nic neexistuje a všechno je možné.

A když nám ta smrt konečně přijde vstříc,
řekneme: „Ne, ještě ne!
Ještě musíme pochopit, proč jsme tady!“

Ve výšinách i v hlubinách,
všude a přitom nikde,
to je naše poslání—
mocně klesat a stoupat
v našem srdci, v naší hlavě,
pouze zrcadlit prázdnotu vesmíru.
Pamatuješ na Komenského slova?

„Stát se vším, něčím i ničím.“
To je nádherná filosofie, že?
Ať se v tom zamotáme a ztrácíme,
všechno, co chceme, je být…
a přitom ve všem, co jsme, nic.

Ale jak tvrdí můj vnitřní hlas,
nikdy nebudu něčím,
to by byla smrt mého srdce.

Kdo říkal, že rány je nutné zahojit?
Kdo rozhodl, co je správné,
a co je lží?
Kdo má právo kázat, co je dobré?
My, v naší nekonečné komedii,
jsme ti, kdo soudí a určují pravdu,
ale kde jsou ti, co soudí nás?

Kdo je soudcem bytostí?

Jsem to já, jsi to ty—
my, co v tichu čekáme na odpověď,
a přitom víme, že ve skutečnosti
nikoho nezajímáme.