Jak přežít s hloupostí: tanec s prázdnotou

Avšak nyní otevřená cesta jest? Co dělat, když slepě stojíme před otevřenými vraty? Jak hledat smysl ve světě, který se nám neustále sype mezi prsty? Možná je to právě v tomto paradoxu, kde se člověk pokouší "být vším a ničím". Na jedné straně toužíme po transcendenci, na druhé straně nás zrazuje vlastní vnitřní hlas, který nám říká, že nikdy nic nemůže mít skutečnou hodnotu, protože vše je pouze relativní…

Psychologové říkají, že tato dualita je zdrojem vnitřního konfliktu – mezi tím, co chceme být, a tím, čím se skutečně stáváme. Je to smíšený obraz, kde se člověk cítí jak na vrcholu hory, tak i v jejím nejtemnějším údolí. Naše vnímání světa je postaveno na těchto dichotomií; světlo a tma, vědění a nevědění, moudrost a hloupost… Tato rozlišení nám pomáhají organizovat realitu, dávají jí řád a strukturu. Ve skutečnosti však dualita existuje jen jako konstrukt, nástroj, jehož účelem není pravdivé zobrazení skutečnosti, ale naše přežití tváří v tvář chaosu.

Moudrost a… Hloupost je často chápána jako opak inteligence, ale co když se jedná o dva póly téhož procesu? Vždyť i ten nejhlubší myslitel byl někdy nevědomý, a i ten nejprostší člověk může v určitý moment dospět k závěrům, které přesahují běžné mentální chápání? Lidská hloupost je totiž velmi často vnímána jako cosi nežádoucího, jako temná strana rozumu, která stojí v cestě poznání a pokroku. Přesto je všudypřítomná – nejen u druhých, ale i v nás samých. Tento fakt lze buď zavrhovat, nebo jej přijmout jako nedílnou součást lidské zkušenosti (další dichotomie).

Smíření s lidskou hloupostí však neznamená její ospravedlnění, nýbrž pochopení její role v nekonečném cyklu existence? Přece jen, každé poznání je dočasné. Co dnes považujeme za nezpochybnitelnou pravdu, se zítra může ukázat jako omyl. Vědecké teorie, filosofické koncepty i společenské normy podléhají neustálé změně. V jistém smyslu je tedy i ten největší myslitel hloupý v očích dynamiky.

Lidská mysl osciluje mezi dvěma extrémy: na jedné straně toužíme po transcendentním pochopení, po absolutní pravdě, na druhé straně jsme omezeni tělem, emocemi a subjektivní perspektivou. Tento rozpor může být zdrojem frustrace, ale taktéž přijetím – pakliže pochopíme, že právě tato nejistota je podstatou života? Smíření s lidskou hloupostí tedy neznamená její oslavování, ale uznání její nevyhnutelnosti. Namísto boje s tím, co považujeme za omezení, se můžeme soustředit na to, co nám tato omezení odhalují – totiž, že samotný akt hledání smyslu je důležitější než nalezení konečné odpovědi. Hloupost, moudrost, nevědění i poznání nejsou oddělené stavy, ale jen různé podoby téhož procesu. A právě v této paradoxní pravdě můžeme najít klid – nikoliv v jistotě, ale v přijetí cykličnosti, která tvoří podstatu naší existence.

Oponujte mi… prosím.