Jak přežít s hloupostí: tanec s prázdnotou

Kdo určuje, co je správné a co špatné?

Věříme, že volíme mezi možnostmi, že naše rozhodnutí jsou vědomá a že máme kontrolu nad tím, co je správné a co špatné. Tato víra je však postavena na vratkých základech. Jsme-li totiž soudci, jsme zároveň i obžalovanými; jsme-li ti, kdo posuzují morální hodnoty, jsme zároveň jejich produktem. Rozhodování není nikdy čistě racionální, ale je formováno emocemi, společenskými normami, nevědomými touhami a v neposlední řadě i naší vlastní hloupostí.

Kdo určuje, co je správné a co špatné?

Jsou morální hodnoty objektivní, nebo jsou jen konstruktem kolektivního (ne)vědomí? A pokud jsou relativní, jakou váhu mají naše soudy a rozhodnutí? Rozhodování není pouhým racionálním procesem, ale spíše zoufalým pokusem dát řád chaotické realitě. Klasické modely rozhodování, často předpokládají, že lidé volí na základě racionální úvahy, kalkulace zisku a ztrát, nebo na základě utilitárního maximalizování štěstí. Nicméně reálné lidské chování tuto teorii zpochybňuje. Většina našich rozhodnutí je silně ovlivněna emocemi, intuicí, kognitivními zkresleními či kulturními stereotypy. V tomto smyslu lze na lidské rozhodování pohlížet jako na mechanismus, který není nikdy objektivní, protože morální soudy nejsou univerzální, ale odrážejí konkrétní podmínky. Co jedna společnost považuje za eticky správné, může být v jiné společnosti zavrženo jako nepřípustné barbarství.

Normy, které nás vedou k tomu, že určité rozhodnutí pokládáme za správné a jiné za chybné, jsou produktem historických procesů, nikoli nadčasových morálních pravd.

Co je „správné“, je často jen to, co nejlépe slouží dominantní třídě.

Zdá se tedy, že nejenže nejsme pány vlastního rozhodování, ale dokonce i rámce, v nichž tato rozhodnutí činíme, jsou utvářeny faktory mimo naši kontrolu.

Pokud však neexistují absolutní morální pravdy, znamená to, že jsme osvobozeni od odpovědnosti za svá rozhodnutí? …Absence objektivních hodnot nevede k osvobození, ale k tíze radikální odpovědnosti.

Jean-Paul Sartre tvrdí, že jelikož neexistuje žádný vyšší řád, který by nám určil, co máme dělat, jsme nuceni sami definovat své hodnoty a nést důsledky svých rozhodnutí. Není možné se schovat za boha, společnost ani biologickou determinaci – každý čin, který vykonáme, je výpovědí o tom, kým jsme.

Takže člověk stojí tváří v tvář nesmyslnému světu, ve kterém není žádná vyšší instance, která by jeho rozhodování ospravedlnila… ale přesto musí jednat? Pokud je morálka relativní a rozhodování vždy subjektivní, jak je možné, že existují instituce, které rozhodují za nás? Jak si mohou soudy, vlády či etické komise nárokovat pravomoc určovat, co je správné a co špatné? Pokud neexistuje objektivní základ pro morální rozhodnutí, pak jsou všechny volby nakonec jen otázkou subjektivní preference.

Zdá se, že rozhodování je neřešitelný problém.

Jak se s tím vyrovnat?

Moc rozhodování nespočívá v nalezení objektivní pravdy, ale v přijetí vlastní subjektivity.

Jsme odsouzeni k rozhodování, stejně jako jsme odsouzeni k nejistotě. Ale možná právě v tomto odsouzení spočívá jediná skutečná možnost autenticity.

Prolog

A tak zůstáváme, lidé, v této tragikomické hře, která nemá scénář, režiséra, ba ani jasný směr – pouze nekonečné improvizace na téma „co se stane, když do vesmíru vypustíte tvora s vědomím vlastní smrtelnosti a příslušnou sebedůvěrou?“.

Denně balancujeme mezi chtíčem a zklamáním, mezi snovými sny a bolestným probuzením do reality. Neustále hledáme odpovědi, a když už nějakou najdeme, obvykle je špatná – nebo ji najdeme pozdě, když už nás nikdo neposlouchá. Jeden den si připadáme jako bozi tvořící nové světy, a ten druhý den si neumíme otevřít sklenici okurek. Hledáme nesmrtelnost v knihách, umění a dětech, ale ve finále nás stejně nejpravděpodobněji přežije plastová lžička zapadlá za lednicí.

A tak pokračujme, smířeni se svou hloupostí, touhou i smrtí, hrajme tuto absurdní hru zvanou bytí – bez jistoty, zda se jedná o komedii, tragédii, nebo jen velmi špatně napsaný experimentální kus. Opona se jednou zatáhne, potlesku nebude… ale… aspoň jsme byli součástí tohoto zvláštního, humorného a samozřejmě nádherného chaosu.