Zrada umírajícího

Do jednoho momentu jsem nevěřil, že si jsou všechny situace, všichni lidé rovni. Ne že bych měl zalíbení v jedné konkrétní, v určitém národě nebo zvyku – nevěřil jsem, že lze plně a vědomě žít bez mé nejintimnější přítomnosti. Je to přesně ten důvod, proč jsme dosud nenalezli život ve vzdáleném, pustém vesmíru – my sami mu odmítáme přiznat jakýkoliv možný smysl. Z fotografií z každodenního a banálního života vzdálenějších kultur, které ovšem – ať už důsledkem globalizace, nebo jako ta naše byly vždy – jsou podobné té naší, mívám protichůdný pocit: jak mohou být lidé v této prázdnotě – nejsem přítomen – tak podobní jedinému možnému životu, který je přece z podstaty věci vždy dotčen mnou? Pohled se bránil uznat tuto každodennost – připomínající, co znám z vlastní zkušenosti – za to, čím je. Po šoku způsobeném rozpoznáním pustoty a naprosté vzdálenosti následovala nevědomá snaha odpoutat se od všech doposavad krásných a rozmarných detailů, zakrýt před sebou blaženou rozvolněnost, která v tak politickém, totiž dějinně a zeměpisně naprosto omezeném prostředí, ve tvářích zachycených osob, „lidí v uvozovkách“, ani kolem nich podle mého cenzorského rozumu naprosto nemohla existovat. Okamžitě jsem byl donucen představit si všude v pozadí uvolněné každodennosti neúnosný tlak – úsměvy nebo blaženost se v tu ráno proměnily v neinterpretovatelné biologické přívlastky, nicneříkající otisk přírody. Stejné zrady se dopustím vůči své kultuře při své smrti.