Nietzsche a Platonismus

Nietzsche a Platonismus

"Cože, to je dobrý vtip, ale jako téma úvahy se nehodí a nelze jej takto chápat".Kdekdo si tohle může říci, ale při hlubším studiu textů Fr. Nietzscheho a Platóna, dojdeme k zásadnímu zjištění.

Ačkoli se Nietzsche považuje v mnoha jeho spisech za atheistu, a naproti tomu Platón za přísného idealistu s ideou a vědomím nejvyšší entity, domnívám se, že kdyby se tito dva filosofové střetli v disputaci skoro filosofické, měli by si jistě a dloho o čem rozprávět. Právě tak jako Nietzsche se neztotožňuje s jakoukoli formou přijaté a zavedené morálky, tak i Platón doufá v určitou světem osvobozující ideu, která vede člověka k Cíli.

Zdá se to nemožné, ale čím více Nietzsche zpochybňoval Platonismus, Boha a dobro, tím více byl s těmito otázkami konkrontován a právě možná více, než ten z filosofů, který se touto problematikou nezabýval. Právě on sám, si musel pořiravit předem stanovoenou a přísnou argumentaci proti Platónovi, a byl to právě on, kdož popíraje Boha věřil v něco, co lze nazvat božské. Spoléhal se, pokud mě pamět za tu dluhou dobu neklame na jistého Dionýsa, což byl bůh a také ztělesnění lidské tělesnosti, kterou naopak Platón kriticky odmítal. Platónovo učení o duši, o její nejvyšší idei, a o různých druzích duchovního života střetávají se tito dva velikáni na půdě přímo připravené pro jejich disklusi.

Skeptik, realista životem velmi zkoušený Nietzsche, ačkoli velký Germán a filosof, psycholog a literát měl nemálo podobného s Platónem, který by se dal s čistým svědomím nazvat jeho pravým opositem.

Jestliže Nietzsche byl realista a životem podroušený filosof, o Platónovi lze říci toliko, že jeho učení, tedy chcete-li Platonismus, bylo stejně nakažlivé jako Nietzscheho učení, učení o postmoderní filosofii.

Jestliže se v dobách středověku a konce starověku uchytil a zakořenil Platonismus, např. v učení sv. Augustýna, nebo jiných, a později i v Novoplatonismu, a křesťanství, pak i Nietzsche měl obrovský vliv na formování myšlení v 19. a na počátku 20. století, kdy byla realizovna myšlenka čistého národa, čisté rasy a jediné říše /myšleno intuitivně německé/ (kdo chce vědět o tomto více, nechť si přečte Nietzscheho kompletně, doporučuji vřele), realizována ve formě nacistické teorie a propagandy.

"Veškeré limity jsou škodlivé". A proto je potřeba brát Platonismus, stejně jako Nietzscheho s rezervou a nepropadnout počátečnímu entuziasmu a nadšení, či horlivosti. Ovšem to leckdy dost dobře nejde, neboť dobré a nadčasové myšlence propadne každý, trochu jen uvažující člověk.

Jestliže někdo slyšel o ideální obci, ideálním státu, a přečte si Ústavu, zjistí, jak by bylo krásně na tomhle světě, stejně jako když si přečtete Nietzscheho s jeho "hořkým" pohledem na svět, svět hodnot, morálky, estetických artefaktů, a nenaplněného životního očekávání.

Nelze spojit nespojitelné, ale přesto čím více se něčemu bráníme, tím více se chceme s danou problematikou seznámit, neboť jejím přijmutím, bez obsrtukcí a v plné míře vlastně přejímáme i její strukturu, které plně rozumíme. Jestliže odmítáme boha, jenom proto že je to bůh, je to stejně tak špatné, jako když odmítáme cokoliv, co jsme ještě nikdy v životě nezakusili.

Život je zkušenost. Jestli dobrá či špatná, to soudit nikdo nemůže. Ale neměli bychom zavrhovat Platonismus, Platóna, stejně jako Nietzscheho, jenom proto, jak co mysleli. Také je druhou stránkou věci správná interpretace textu, která vyplývá z pochopení života, situace kdy bylo dílo tvořeno a také z dalších psychologických činitelů, jež autora ovlivnily v době tvorby.

Spojit nespojitelné, je skoro božský zázrak, jako něco co nikdy nelze spojit a přitom to lze. To co Nietzsche nazvýval "nihilismem", svobodomyslností, nezávislostí, a autonomií, by se dalo u Platóna považovat za zcela něco indiferentního (neurčitého), nekonzistentního (nestálého) a v té míře i negativního (špatného). Protože jsou to myšlenkové tradice zcela odlišné, hledat společné průniky není snadné, ale přeci jen zde nějaké jsou.

Tak například hovoříme-li o Nietzschem a Platonismu, nutno dodat že Nietzsche nebyl jako mnoho soudobých filosofů filosofem, nýbrž filologem a v raném mládí již vyučoval, či spíše přednášel na universitě. (ve 24 letech!). To že konfrontoval lecco s lecčím se dostával do stále větších a větších sporů s tehdejší společností. Kritizoval ženy, morálku, etické pravidla, boha, v neposlední řadě i Wágnera a jeho hudbu, což mu nemohu odpustit, neboť Vídeňský kroužek tovřil velmi kvalitní vážnou hudbu, která je dodnes exkluzivní a plní koncertní síně po celém světě. Nicméně měl k tomu své důvody, stejně jako mladý Platón, který v duch Erota a s myšlenkou státoprávní založil Akademii, která měla jeho myšlenkový proud zachytit, kumulovat a a sedimentovat v jeho posluchačích. Že byla později Akademie za Justiniána uzavřena, byl věc jiná. Nicméně i on se snažil prosadit v oboru výchovy. Chtěl podat znamenitý afenomenální koncept ideální obce, kde vše je ideální (každý dělá co umí, každý je tím čím doopravdy je, jediný moudrý je v obci vládce-král-filosof, a ostatní jsou lůza, a maximálně tak občané, neboť ostatní jsou plebejci, a otroci. Totiž to demokracie předpokádá a v dnešní době to platí dvojnásob. Nebýt otroků, kterým dnes ve 21. století neříkáme otroci, ale slušnejí zaměstnanci dělají na zaměstnavatele a ti je skrze zákonné instrumenty udržují v poddanském postavení. Ať jde o státní úředníky, ale napříkad i o soukromý sektor). Svobodomyslnost se pomalu vytrácí a právě na to dost trefně a výstižně reflektoval Nietzsche. Jeho nabádání k vlastnímu rozumu, nezávisloti na rozumu a rozhodnutí sdruhých,tedy do jisté míry liberalizace spolčenosti jistě špatnou myšlenkou nebyla. Nicméně i Nietzsche věděl a to dost dobře, že lidé je nutno uchopit psychologicky. Dát nástroj moci do rukou ortoka (v dnešní době řekněme do ruky řadového člověka) znamená nastolení svobody a také jisté míry zlidštění společnosti, ale o to nikdo neusiluje. A Nietzsche moc dobře věděl, např. v polemice s Germány, že je to národ "slabých lidí", které jako slabé nazval právě on, jako nemocné a nakažené, které je třeba jaksi znovu probudit ke správnému životu, stejně tak jako Platón. Každý svou methodou, každý svou formou a se svým účinkem.

Díky bohu (a nebo čemukoli jinému), že se tito dva nepotkali, protože jistě by to mělo dalekosáhlé dějinné důsledky. Spojení dvou duševně velkých a mocných osobností v tomto světě by přineslo opět jen další problémy. Války, nenávist, nebezpečí, ale také hrozbu pro společnost. Který filosofický směr je nejlepší nelze s jistotou dost dobře říci, nicméě když od každého vezmeme trošek a složíme vlastní pestrobarevnou skládanku, můžeme se dočkat nečekaných úspěchů, což se ovšem málokdy podaří.