Sebeláska

Ráno se probudím, ospale odšourám do koupelny, mrknu do zrdcadla a zděsím se. Pane bože, jak to zase vypadám?! Ptám se sama sebe, avšak k odpovědi nedocházím. Náhle se ptám, jestli je to pouze můj subjektivní pocit nebo se hnusím všem ostatním tak, jak sama sobě?! Dobře, asi je to dost těžké téma takhle po ránu, ale zjišťuji, že v poslední době neustále myslím jen na to, jak moc nenávidím své tělo, to jak vypadám a dokonce i své vlastnosti. Pořád se ptám, PROČ jsem taková jaká jsem, PROČ nemůžu být lepší, hezčí, nebo proč mě má tak málo lidí rádo, PROČ mám tak nízké sebevědomí?? Na tyto otázky se těžce hledají odpovědi. Stejně tak mi to nemůže nikdo vysvětlit.

Dlouho přemýšlím nad tím, zda je možné změnit sebenahlížení tak, abych si připadala dobrá, dobrá ne jen pro sebe, ale i pro ostatní. Taky si musím položit otázku:

CHCI BÝT ČLOVĚKEM, KTERÝ SE MI NEHNUSÍ?

Jistě, že ano, ale co pro to udělat? V životě neni nic jednoduché, tudíž ani vnímání sebe sama nebude jednoduché změnit jen tak, ze dne na den.

Taky si říkám, dokázal to vůbec někdo? Když to jiní dokázali, dokážu to i já? Dokážu být natolik silná, abych si připustila, že mám problém? Myslím, že právě to je na tom to nejtěžší! Je to stejné jako třeba závislost na alkoholu. Alkoholik si musí uvědomit, že má problém, že je nemocný a že se chce léčit, pak je schopný to vše zvládnout. Ale nejsou psychické trable horší než ty fyzické? Dovolím si sama odpovědět, že ANO! A víte proč? Nevíte. Totiž fyzické problémy a bolesti se dají zmírňovat nějakými medikamenty. Takové prášky ale neexistují pro léčbu vlastního nahlížení, na určitou sebenenávist. Nebo takové snad znáte? Jeslti ano, tak mi řekněte jaké, ráda si jich pár vezmu!

Raději přestanu filozofovat, upravím se a nakonec to shrnu tak, že když se zkrášlím, tak to není tak hrozné. K zrdcadlu mě příjde otravovat bratr.:

" Hej ségra, proč ty jsi tak krásná a já tak ošklivý?" ptá se se smíchem. Nedokážu odpovědět. Pravděpodobně není rozdíl mezi klukem a holkou v subjektivním hodnocení sebe sama.

Než dorazím do školy, posbírám kupu obdivnýmch pohledů a úsměvů. Co se to sakra dneska děje? Ptám se v duchu. Že by to nebylo o vzhledu?

Tak dobře, pokud je můj vzhled v pořádku, c mi tedy brání v tom mít se ráda? Jsou na vině vlastnosti? Tak počkat, které vlastnosti mi vadí? Impulsivita, náladovost, naivita? Možná a teď, které mi nevadí, ty na které jsem pyšná?! Asi mám literární nadání, ok, to je fajn, a co dál? Dokážu být hodná, milá, kamarádská, zábavná, chytrost, ani inteligence mi nechybí.

Celé to zhodnotím asi tak: dobré vlastnosti převládají nad špatnými. Podle okoli usuzuji, že jsem normální, hezká, přitažlivá holka.

TAK PROČ TA SEBENENÁVIST??