Klepání

Stojíme-li přede dveřmi, na chodbě, kde jsou jedny vedle druhých, cítíme se nejistě. Zvláště pak je-li chodba prázdná, je-li naleštěná a pustá. Tichá tak, že i náš dech je příliš hlasitý. Nejsme si jisti do kterých vstoupit. A když pak zaklepeme a to měkce a potichu, zaskočí nás hlasitost ozvěny tím způsobené a my se cítíme necitlivě, snad i nepatřičně. Když se však neozve ani dále ani vstupte, váháme zda-li jsme něměli klepat u jiných. Na chodbě je již opět ticho, jen s vráskou ozvěny kdesi na těle chodby. Pak je přece na nás jestli vezmeme za kliku či ne. Teď nás roztřídí lidé, to jak s námi budou zacházet.
Máme však opravdu právo vstoupit, když nás nikdo nepozval a jako omluvu máme jen to, že jsme příliš horlivý, či zvědaví? Máme právo vstoupit i když si nejsme jisti?
Můžeme vůbec někdy vědět, zda-li už nás vevnitř netrpělivě čekají nebo jen přeslechli zaklepání? Smíme vzít za kliku dvěří, když jen chceme zjistit, zda-li je někdo uvnitř?