Příliš hlučná samota

„Je-li pro chudáka kniha hodnotou a potěchou jedinou, pak ztráta její může ho může vrhnout do náruče alkoholu či ho snad nabádat k sebevraždě.“

Touto větou bych asi charakterizoval dílo Příliš hlučná samota.

Příliš hlučná samotu, kterou Bohumil Hrabal napsal v roce 1976, lze zařadit mezi jeho vrcholná díla. Kniha byla sepsána ve třech verzích i částečně veršovaná a byla několikrát zfilmována. V poslední adaptaci české režisérky hrál hlavního hrdinu Hanťu francouzský herec Philippe Noiret, jež tuto roli skvěle ztvárnil.

Hrabalovo dílo vypráví osudy dělníka Hanťy, který téměř celý svůj život(30 let)pracuje ve staré sběrně papíru. Nedělá však jen to, co se od něj očekává. Každodenní rutinu si zpestřuje přebíráním papíru, mezi nímž občas nachází knihy a rukopisy. Ty si v soukromí schraňovat a čte je. Můžeme sledovat změnu nevzdělaného, zatvrzelého člověka, který si volné chvíle krátí čtením knih, které zachránil ze spárů lisu, v němž jsou ničeny a nikdo mimo něj se nezajímá, zda nemají nějakou hodnotu. Hanťa se však o ně zajímá a nachází v nich „poklady“ vědění. Tyto poklady obohacují nejen jeho mysl, ale i jeho ducha. Neuvědomuje si však, že je proti své vůli –nepřímo vzděláván. Každý den musí svádět zápas s hromadami papíru, aby tak získal ty tak ceněné knihy a aby je oddělil od bezcenného papíru, spolu s nímž by pak byly zničeny. Tato každodenní rutina se stává rituálem a jakýmsi imaginárním světem, v němž existuje jen Hanťa a jeho knihy, které ho vzdělávají. Rituálem se práce stává do té míry, že Hanťa touží po důchodu, který by sdílel s mechanickým lisem, který mu celé ty roky dělal společnost při práci. čtení knih se pro něj stává zvykem a on si nedokáže představit, jak by bez něj mohl žít.

Při návštěvě moderní sběrny papíru je až zděšen umělostí, sterilností a neosobitostí tohoto prostředí. Tragédie pro něj nastává, když je přeřazen do jiné sběrny, kde už nemůže přebírat a objevovat nové knihy. Uvědomuje si, že rituál pokaždé vykonávaný při láskyplné práci s papírem, který mohl obsahovat knihy, jež sám schraňoval, již nebude moci opakovat a že se pro něj práce znovu stane ubíjející rutinou. Knihy pro něho byly jedinou hodnotou a práce spojená s jejich hledáním vlastním světem. To že přichází o možnost dále obohacovat svou mysl, ale zvláště ducha je pro něj tak velkou ranou, že až uvažuje o sebevraždě.

Jak jsem již řekl, tak bych si jako charakteristiku celého díla vybral větu: „Je-li pro chudáka kniha hodnotou a potěchou jedinou, pak ztráta její může ho může vrhnout do náruče alkoholu či ho snad nabádat k sebevraždě“.

Řekněme, že bych se osobně vžil do roli Hanťy. Jistě se však dá říct, že by to nebylo příliš snadné. Dnes v našem státě neexistuje žádná totalita ani rozhodující vliv komunismu. Lidé dnes mají v jistých směrech diametrálně odlišnou mentalitu a rozdíl mezi smýšlením mladého člověka a člověka dost starého je opravdu markantní. Ale řekněme, že by se mi to podařilo.

Jsem starý dělník, který je prost vzdělání je téměř bez cílů a nemá hodnoty, k nimž by vzhlížel. V tomto stavu jsem naivní a snadno manipulovatelný a ovlivnitelný. Pracuji tak, že vykonávám rutinu, ale nijak zvlášť si to neuvědomuji.

Jednou se mi však při práci stane cosi, co mě z této šedé rutiny vytrhne. Mezi starým papírem naleznu doslova poklad. Několik knih. A proto k ukrácení chvíle začnu tyto knihy pročítat. Postupně při práci těchto knih nacházím více a stále více je čtu. Tím se mi dostává vědomostí a já si to ani neuvědomuji. Stává se pro mě zvykem prohrabávat hory papíru, abych tak tyto pro mě tak cenné věci nalezl. Stávám se součástí svého vlastního světa, kde existuji pouze já a příběh knihy, postavy, jejich charaktery a osudy a sám se stávám součástí příběhu, pokud se do něj vžívám.

Pak ale přichází ošklivé probuzení, které mě z mého světa vytrhuje. Jako strašák je mi ukázána moderní sběrna papíru. Její prostředí je tak neosobité, sterilní a cizí a co víc nemohu si zde vytvářet svůj imaginární svět, který je pro mě vším, protože zde nové knihy nemohu nalézt. Ztrácím tak nejvýznamnější ze svého nepříliš dlouhého seznamu pro mě důležitých hodnot a to mě uvrhuje do depresí. Ty se snažím řešit alkoholem, kterým se snažím vykompenzovat knihy, které jediné my byly společnicemi v mé osamělosti. Když nepomáhá ani alkohol, napadá mě myšlenka zabít se jako jediné východisko.

Tímhle způsobem si možná Hanťovy pocity lze představit. Vždyť co udělal jinak plodný spisovatel Ernest Hemingway, když ztratil inspiraci a už nemohl psát. Upadal do depresí, často pil a východiskem mu byla sebevražda.

Z pohledu čtenáře knih byl zaujal takovéto stanovisko: Knihy pro mě nejsou vším, ale nemožnost znovu a znovu prožívat příběhy jejich hlavních hrdinů a nutnost znovu se vracet do reality, která byla vytlačována světem knih.

Z pohledu spisovatele, který píše, aby tak ventiloval své vnitřní pohnutky a svou osamělost potlačoval vědomím, že není sám, protože možná někde v rohu temné místnosti existuje shrbená postava, která si pročítá to, co napsal. Možná je takových postav víc. Jedna, dvě, stovky, tisíce, miliony. A právě to, že si pročítají, to, co jsem napsal mi říká, že jsem úspěšný a moje hodnota je tak naplněna.

Já osobně bych kvůli ztrátě inspirace a nemožnosti psát bych sice nepomýšlel na sebevraždu, protože dnes je více možných způsobů uplatnění, ale kdybych se už nikdy nemohl uchylovat k psaní povídek a básní, určitě by mě to zasáhlo a můj život by byl chudší, ponuřejší a bez možnosti vyjevit své nitro.

Vždyť celý život je postaven na lidských hodnotách a to ať důležitějších nebo méně důležitých.