Něco existuje

Přednášku, úvahu, či essay jsem nazval zcela příznačně pro celé to oč mi jde.

Něco doopravdy existuje. Pokud to není Bůh, tak jak ho chápe většina lidí, pokud to nejsou marťané, elfové, lesní víly, nebo něco podobného, je tu, existuje tu něco co je. Musí tu být něco, neboť by nebylo možné aby nebylo nic. Jestliže chápeme vědu jako něco, co nám ukazuje svět v jeho možnostech, kdo pak nám ukazuje předpoklady samotné?

Kdo nám ukazuje možnosti, volbu, správnost volby, kdo nám dá jasně najevo co je dobře, kdo nám určí je-li toto ono, to které hledáme jako předpoklad předpokladem?

Musí tu být určitá existence. Nejsem křesťan a o to víc s křesťanstvím bojuji a horlivě ho pronásleduji. Nejsem ovšem ani atheista a právě v tom je kolizní bod, prahová situace celého problému. Je to impetus, tlak a napětí, ve kterém celou tuto otázku chápu já. Je-li tu mezi námi, mezi přírodou, člověkem a vesmírem nějaká souvislost, pak tu musí být neměnný hybatel toho všeho. Není možné si celý kosmos představit tak, že by se na kladkostroji spustil deus ex machina a v nepřehledné situaci divadelního představení podal jasný závěr. Tak takhle ne. Tudy cesta nevede. Nevede racionální methodikou a chápáním, ovšem ani nelze spoléhat plně na duchovní vysvětlení celého příběhu, tedy jakési iracionální, nesmyslové a neverifikovatelné smyslovými receptory, nicméně kde je pravda a které tvrzení je správné?

S tím že hodnoty, život a celá složitost chápání je nesnadná věděli již už myslitelé před mojí maličkostí. Nicméně co asi nevěděli bylo to, že doposud nám tu nechali otevřené odkazy, zející trhliny a rány, které nám udělila doba. Doba nás nutila si vykládat přirozený svět v duchu techovědy a více pitvat jinak tak naivní svět, kde se události odehrávaly na rovině duchovního chápání, jakési vyšší moci, která byla primus et optimale. Fakt je jinačí. Newtonovská fyzika, stejně jako francouzská revoluce, Galiley, a další nám svět spíše ztížili. Místo toho aby nám svými vynálezy, úspěchy a svou historickou hodnotou ukázali směr, a v duchu osvícenství nám ukázali, jak že se to má s celou tou kosmickou hegemonií, zproblematizovali nám, nám postmoderním lidem situaci více než je zdrávo. Neumíme se orientovat v technice, čteme nepozorně mezi řádky, a ke všemu nerozumíme už ani doposud tak naivnímu a přirozenému světu. No a vesmíru? Tomu vůbec ne. Jestli známe tak 1%, odhaduji zcela zkusmo, je to až moc. Svět se zjednodušováním ještě více zkomplikoval. Ona neproblematičnost, která tu koexistovala ruku v ruce s lidskou přirozeností, a vírou v existenci metafyziky se rozpadla na mozaiku celého dnešního světa. Nejen že nemáme přírodu pod kontrolou, jak si to všichni přáli a slibovali od techniky, tak nemáme pod kontrolou ani vesmír, a nota bene ani nás jako lidi samotné. Dnes jsme jako otroci odkázáni na pomoc strojů. Vše se odehrává v před-porozumění a před-pochopení v technice. A jestliže tu něco existuje, pak Osvícenství je největším historickým "ksindlem", co člověka potkalo. Když člověka nezahubil úplně mor, a že byl doopravdy krutý, že ho nezničily války, nepokoje, živly, tak ho musí zničit to, co mu mělo všechno zjednodušit,odstranit složité a zmatematizovat a zmechanizovat svět. Nechci se zde odvolávat na K. Čapka a jeho prozaické drama R.U.R. a další autory, kteří viděli hrozbu techniky, nicméně mluvit se o tm musí a právě dnes, v postmodernismu a době techniky.

A kde je metafyzika? Od doby křesťanství se o pojmu metafyzika na plno nemluvilo. Metafyzika se stala synonymem křesťanství a ti "strašáci křesťané" udělali z metafyziky něco božského, hodného uctívání. Udělali z toho modlu, které se pořád a soustavně někdo klaněl, podřizoval život, pořizoval oběti a konal obřady. Na co, proč? Jestliže je tu metafyzika, je tu i víra (ve smyslu believe) a ne náboženství. Náboženství (ve smyslu religion)je jenom takový skluz od původní metafyziky na nejnižší bod, na nejnižší a nejubožejší dílo. Kolik lidí podlehlo svodu řečem, které byly tak strojené, tak vznešené a tak manipulativní, a přitom tak přízemní, vyjádřené ve smyslu sklíčenosti, malomocnosti a duchovní prázdnoty? A ty ovečky pořád šly a poslouchaly...A co víc, jejich intelekt byl až na několikátém místě, ne na druhém, tam byla askeze, a pohnuté morální hodnoty, které ani neměli duchovní smysl. Všechno mělo protipřírodní charakter. Bylo to zcela ideologické, zcela potlačující a jenom se divím, že do dnešní doby ještě křesťanství je tak silně zakořeněné. K čertu s ním. Křesťanství ve své nejortodoxnější formě je zhoubou a ať mi to někdo vyvrací. Je to parazit, rakovina a příživník rozumu. Pohltí všechno. Rozum, lidskou svobodu, individualitu a člověka zcela z-likviduje (z lat. licuido-zkapalnit). A potřebuje hlavně slabochy jež nechá jakoby odrazit do výšin a zcela bez-úsilně jim dodá to co žádají, moc.Intelektuálně silní jedinci se nepoddají tomu, co se nazývá "religion". Nepotřebují náboženství, jako odnož něčeho zcela zhoubného. Mezi pojmy fašismus, komunismus v té nejhorší formě a religion(náboženství) se dá vložit s čistým svědomím rovnítko a nebudeme daleko od pravdy. Kdo si myslí, že ne, musí mi opakem dokázat, že se mýlím. Ne že bych měl pravdu, ale domnívám se, že od té metapravdy nejsem daleko. Víra je zcela něco jiného. Víra je ideovou podstatou metafyziky. Nic od nikoho nežádá. Můžu například věřit že zítra vyjde Slunce, protože například když se přidržím Kanta, není-li tomu ze zkušenosti jinak, můžu to pokládat za fakt. A co ode mě východ Slunce žádá? Nemusím se modlit k sošce, k monumentu, nebo tančit rituální tanec,aby se tak stalo, a přece protože tomu nebylo nikdy jinak, není důvod o tom pochybovat. Stejně tak můžu věřit v pravdu. A co ode mě pravd žádá. Nic. Pouze sám, moje konfese (vyznání) mi říká, jak té reality, toho jsoucna dostát, jak mu dosáhnout na vrchol. Takže pokud jde o pravdu, musím se např. chovat podle kategorického imperativu, když se budu držet Kanta a dodržovat morální pravidla etiky. Ale to jsme trochu odbočili.

Snad není vyčerpáno, ale nechť každý si uvědomí, že víra není náboženství, believe is not religion, černá není bílá a hlavně, theologie není v žádném případě filosofií, neboť ta je v neustálé polemice proti theologii, ovšem nelze to tvrdit paušálně.

"Bůh je mrtev", volně interpretován Nietzsche, a já dodávám "je čas myslet".
A jestli Bůh někdy byl, byl to největší historický omyl a největší přehmat co se udál v životě lidského a před-lidského pokolení.

"God is died, is time for thinking", Andy