Politika a peníze

Politika vládne českým zemím už od poloviny devatenáctého století. Vrcholní představitelé státu byli většinou dobrovolně voleni z řad občanů, byli tedy vždy pouze odrazem svých voličů a nikdy se jako obyčejní, průměrní občané necítili. Odjakživa se kolem nich točily všemožné aféry, ať už milostné či korupční, snažili se přijít k penězům všemi prostředky, ať už legálně či nikoliv. Vždy se našli takoví, kteří ve vysoké politice příliš chodit neuměli, jejichž aféry za nějaký čas znala celá země. Jsou tu také i ti, kteří perou špinavé peníze, kde mohou, ale jsou tak obratní, zkušení a znalí, že se o jejich odvrácené straně zatím neví. Pojďme se společně blíže podívat na ty, kteří se snažili, seč mohli, ale zakrývat tak dobře neuměli.

Epizoda první: Jak utopit doktora Grosse, aneb Konec mladých politiků v Čechách
Na začátku byl premiér ČR, který si koupil byt na Barrandově za 3,2 milionu Kč. Na tom by nebylo nic tak zvláštního, ale zdálo se, že peníze spadly shůry. Pak se náhle objevil strejda František, který svému synovci údajně půjčil 1,2 milionu. Chvíli to vypadalo, že je vše vyřešeno. Strýček si ale údajně půjčil od podnikatele Roda, jenže směnka se někam ztratila a případ se zamotal ještě víc. Bývalý premiér se stáhl do ústraní, ale opět se vynořily pochybnosti, tentokrát o původu peněz na koupi akcií energetické společnosti - a začal se opět šetřit i problém s bytem.
Pan Gross by si měl uvědomit, že není ani tak mocným politikem, aby si mohl dovolit vše, ani tak dlouho v ústraní, aby se na něj zapomnělo. Své pochybné příjmy by si měl lépe hlídat a pokud by si byt pořídil ještě před vstupem do vrcholné politiky, nikoho by nezajímal.

Epizoda druhá: Musíme si pomáhat
Pokud chceme v České republice pomáhat druhým, založíme si občanské sdružení. Proč ne nadaci? Zákon zvýhodňuje občanská sdružení oproti nadacím, nemusí například zveřejňovat své dárce ani stanovy. Toho využívá i bývalá manželka Jiřího Paroubka Zuzana, která díky tomu odmítá odtajnit milionové dárce. Vše svádí k pochybnostem o nekalých finančních praktikách, zvláště proto, že dva jejím manželem již odtajnění dárci jsou jeho dlouhodobými přáteli.
Na tom neshledávám nic špatného, zákon je zákon. Zvláště pokud byl Jiří Paroubek dlouho v čele vlády a ta se mohla alespoň pokusit o změnu zákona a zamezit tak spekulacím o zakladatelce sdružení. Pokud to Paroubek sám nechtěl, jedná se už o osobní spory s manželkou a takové jednání není úplně košer.

Epizoda třetí: Kterak chudý Valach spořil a k penězům přišel
Během listopadu 1998 navštívil Jiří Čunek, dnešní předseda KDU-ČSL a bývalý místopředseda vlády, celkem třikrát různé banky. Poprvé přišel do ČSOB s jedním miliónem, údajně rodinnými příjmy naspořeným. Podruhé šel opět do ČSOB, tentokrát s sebou vzal tchyni. Přinesli 1,5 milionu, údajně úspory tchyně. Potřetí přišel sám do Universal banky s milionem, ale banka druhý den zkrachovala. Jednalo se podle něj o peníze, které pouze spravoval. Podle šetření policie je nemožné, aby během let 1982-1998, tedy od svého sňatku do návštěvy banky, naspořil jeden milion korun. Pokud by tomu bylo opravdu tak, musela by jeho šestičlenná rodina utratit za měsíc 2500 Kč, tedy 10 Kč na osobu na den, což je výrazný podprůměr i v afrických zemích. Je tedy vcelku nepochybné, že přišel nějakým nekalým způsobem k penězům.
Tím to ještě neskončilo. V únoru roku 2002 se opět objevil v bance s balíkem hotovosti, tentokrát s sebou měl téměř půl milionu. Podle jeho sekretářky, která jej mimo jiné obvinila i ze sexuálního obtěžování, získal tyto peníze úplatkem od realitní společnosti. Kromě podivných příjmů dokonce pobíral v devadesátých letech dávky i přes svůj hodnotný majetek. Paradoxně pobíral sociální podporu člověk, který otevřeně vystupoval proti zneužívání dávek Romy. Zpočátku tvrdil, že dávky nepobíral, poté si už nepamatuje, další den přiznal, že pobíral a odhodlal se k demisi z postu ministra a vícepremiéra.
Pan Čunek se měl dříve rozhodnout, jak bude své pochybné příjmy obhajovat a stát si za svým názorem, protože pokud se během tří dnů jeho názory paralelně obrátí, vypadá to, jako by sám nevěděl, co dělá a nejlepší řešením je už opravdu jen rezignace.

Politici se tedy snaží přilepšit si, kde mohou, ostatně jako každý člověk nejsou spokojení a smířeni s tím, co mají. Očividně jim však nedochází, že čím větší mají moc, tím jsou viditelnější a tedy i zranitelnější. Aféry politiků, jejich nekalé finanční praktiky, neopodstatněné příjmy, záhadní sponzoři, podivné půjčky a ještě podivnější investice jsou, zdá se, ve společnosti odedávna a staly se již jejím obecným rysem, podobně jako podsvětí nebo společenské vrstvení.