Kdo mi poví, kde je Pravda?

Kdo mi poví, kde je Pravda?

Svět je zlý… Ale proč je zlý, ví to někdo? Někdo ano, ale já ne, já mám jen právo se ptát a hledat odpovědi. Zlý, zlé – dost relativní pojem, ptám se, kdo může říct, co je opravdu zlé. Svět je odjakživa rozdělen na dva principy - jen tenká linie, která je spojuje do jednoho celku a utváří harmonický střed, mohou být vedlejší větve, další myšlenky a další směry, ale je jen jeden základ…
Svoboda a podřízenost, dobro a zlo, láska a nenávist a mnoho, mnoho dalších, mohla bych pokračovat dny a týdny, a stále by se našlo dostatek kontrastů, které bych zde mohla uvést, a mezi ně také patří pravda a lež, Anarchie a Fašismus- těmto dvěma se budu dále věnovat.

Anarchie a Fašismus, kdo skutečně může říct, co je to správné a pravdivé, to dobré? Nevím, znám pár lidí z jedné i druhé skupiny. Zjistila jsem, že každý individuálně má svou pravdu jinde, ale ve své podstatě se společně anarchisti shodli, stejně tak fašisti se svými (velmi překvapivé, že?:)), ale pouze se zmínit o „té druhé“ skupině vyvolává vcelku bouřlivé reakce, především u neonacistů. Každý má pravdu jinde, jeden nechápe druhého, a ani se nesnaží pochopit. Těžko soudit. A já se o to přesto pokusím.
Já sama spíše tíhnu k první možnosti, líbí se mi ten ideál, ta naděje, že by lidé spolu mohli žít bez předsudků, bez toho, aby se jeden na druhého díval skrze prsty, aby jeden byl nadřízen druhému a druhý, aby jej musel, aniž by chtěl, poslouchat. Otázkou zůstává, jestli je to možné, v téhle době mocichtivosti, soutěživosti, sobeckosti a tlakem společnosti, která je tímto morem zasažena. Však jaký zámožný člověk by se chtěl vzdát svého jistého a dát se všanc nestálým zítřkům? Budoucnosti, které se nezajímá o to, jaký jsi byl v minulosti, ale o to, jaký jsi teď. Vsadila bych cokoliv, že moc těchto jedinců nebude.

A pak je zde druhá strana mince.

Vznáší se nad státy jako stín let minulých. Děsí. A přesto fascinuje dost „ pravicových nadšenců“, kteří snad ani neví, po čem ve skutečnosti prahnou. Anebo si to uvědomují… ne, nevěřím tomu, že lidé mají tak krátkou paměť. Že skutečně zapomněli. Zapomněli na hrůzy diktátorství, kdy nikdo nesměl pronést svůj názor příliš nahlas. (V utopickém stavu to není nápad úplně zlý, jen se to nesmí zvrhnout, jako se mnohokrát stalo.) Mladí neonacisté nás obklopují hákovými kříži. Sami nevědí, s čím si zahrávají… snad ani nejotrlejší neonacista by nechtěl v čele své vlády Hitlera či Stalina, kdyby si byl vědom skutečné hrůzy fašismu. Nebo ano..? Nebo je skutečně lidská zloba a nenávist vůči ostatním tak hluboce zakořeněná a je jim jedno, jak ostatní lidé trpí…? Svět je zlý… nechápu a ani nechci pochopit jejich pohnutky k fyzickému útoku jen z důvodů jiné rasy, jiného názoru, odlišné orientace, apod. Nevím, a zas se ptám. Má to vůbec nějaké rozumné vysvětlení? Pravda, nacismus také házel do plynu za rozdílnou rasovou národnost - na to se mohou odvolávat dnešní nacisté - ale ani zbla na tom nebylo rozumu. Přemýšlím, co neonacisty vede. Najdou si vůdce a za ním v podstatě chodí jako kůzlátka, ostatní stihne trest v podobě fyzického napadení za jejich rozdílnost... a jediné, co z toho mají je omylný pocit nadřazenosti.
Dva principy, dva extremismy.
• Anarchie a Fašismus.
• Svoboda a podřízenost.
• Vlastní názor a ticho.
• Tolerance a diskriminace.
A co je na tom nejsmutnější?
Pro fašismus stačí jeden člověk, ale pro anarchii celý národ.