Bůh ochraňuj královnu

V roce 2007 se jméno britské panovnice Alžběty II. skloňovalo častěji než obvykle. Nejdříve byla v srpnu do kin uvedena Královna, nikoliv životopis monarchy, ale spíše film ukazující královnu ve světle pro každého subjektivním, přesto si nemohu pomoci – pro mě objektivním. Později si 31. srpna lidé po celém světě připomněli desetileté výročí smrti královniny snachy, princezny Diany, o jejímž bolestném a snad až příliš tristním odchodu je Královna především. A v neposlední řadě také Alžběta II. se svým manželem Phillipem oslavila 20. listopadu diamantovou svatbu. Avšak pouhý výčet událostí, točících se kolem královské rodiny, není hoden jí samotné, a tak alespoň pár řádků Alžbětě II., ne protože je již 55 let královnou, ale protože je především výjimečnou ženou, která obětovala život své zemi, víře v ní a jsem přesvědčena, že tomu tak bude do poslední minuty jejího života.
Z balkónu Buckinghamského paláce mávala jako královna už ve svých šestadvaceti, pár let po druhé světové válce. Nesmělý král, Jiří VI., byl mrtev, tak jako nacistické Německo, národ jejích předků, ale roli královny v korzetu, který už se ve 20. století nenosil, jí nikdo nemohl závidět. Měla se stát oporou válkou vyčerpaným Britům, své rodině, království, kterému více jak padesát let nevládla žena. Samozřejmě nepřeceňujme její úlohu jako panovníka, který by měnil dějiny, Velká Británie je parlamentní monarchií. Její osoba bude jednou spíš symbolem ustálené země s opravdu královským dvorem, stále půvabně tajemným, takovým, jaký si Britové žádají, bez kterého by nechtěli být Brity. Díky Alžbětě II.
Kdysi byla svědkem toho, jak je od nevhodné lásky panovníka blízko k rozkolu monarchie, a tak své děti, jako sebe samu, učila tvrdosti. Neustále, při každé příležitosti, vždy, se od ní očekává jemnost a vybranost, ale generace jejích dětí byla ve svém mládí jiná. Tři z nich jsou dnes rozvedené, navzdory tomu, k čemu je jejich matka vedla. Vždyť ještě na začátku minulého století nebylo možné, aby se monarcha byť jen pohyboval v přítomnosti někoho rozvedeného. Bylo by chybou ospravedlňovat některé opravdu nekrálovské činy v životě Charlese, Anny nebo prince Harryho, který nedávno přišel na party v nacistické uniformě, ale bylo by také chybou je odmítat pochopit. Totiž chtíč, lehkovážnost nebo touha vzepřít se, se nevyhýbá ani jim. Zvláštní ovšem je, že Alžběta doposud nepodlehla ani jednomu z těchto pokušení. Je královna. Její blízcí stojí vždy v pozadí, což může podněcovat nejednu nelibost, ač chvilkovou.
Když nedlouho po narození prince Williama v roce 1982 začala jeho matka Diana, miláček veřejnosti, vyhrožovat sebevraždou, bylo všem členům rodiny jasné, že nevinně vzhlížející plachá dívenka není silná ani odhodlaná ctít své postavení jako oni. Bulimie střídala rozhovory o nesnesitelnosti Charlese a královny, Diana odmítala dodržovat protokol, chtěla spasit svět a veřejnost ji za to zbožňovala. Než tragickou náhodou zahynula v pařížském tunelu, stačila světu dokázat, že na to, aby pomáhala lidem, královskou rodinu nepotřebuje. Přitom, aby se stala tím, čím byla, musela se provdat za korunního prince a dát Anglii dědice trůnu.
Alžběta Dianu neměla v lásce, ale tolerovala ji. Nedělala trpitelská prohlášení, svolila k rozvodu a dále sledovala, jak princezna lacinou cestou dobývá svět a stává se světicí. V čem je ale ukryta svátost? Jsem světicí, když objímám nakažené smrtelnými chorobami? Stávám se vzorem, když klopím oči při hanění své královny stejně tak, jako když jsem si brala jejího syna? Spousta lidí si nechalo od Tonyho Blaira v těžkých chvílích vnutit, že byla princeznou všech. A čím je královna? Čím je při vší úctě k princezně z Walesu Alžběta?
Byla vychovaná v přesvědčení, že je královnou z boží vůle, a tak tomu i po celý její život bylo. Nevzpouzela se své roli, přijala ji s láskou vřelejší a obětavější, než jakou mohla Diana kdy světu dát.