Babička?

Víte... Chová se jako babička. Jako starostlivá babička, která chce pro své dítko jen to nejlepší. Dokáže však babička posoudit, co je pro její vnouče nejlepší? Jen si to představte. Je u zrodu, či spíše porodu svého vnoučka. Vidí jeho první krůčky, slyší jeho první slova. Podílí se na jeho výchově. To je správné, babičky občas říkají hrozně chytré věci, pokud tedy nejsou komunistky. Mají své vnouče strašně moc rády, chtějí s ním být co nejdéle. To je pochopitelné. A pak je najednou dítko v pubertě a babička si neuvědomuje, že její pomoc a výchova již není třeba. Vlastní názor dítka neslyší, protože je nachluchlá a pokouší se o ni stařecká senilita. Stále udílí dítku rady, které jej mají přivést na správnou cestu, a nedokáže pochopit, že její slova už k ničemu nejsou. Babička by konečně měla uvolnit místo jiným, kupříkladu tadyhle strejčku Honzovi, kterého má dítko raději než babičku, protože strejček Honza je přece sympaťák a navíc neříká ty samé nesmysly, co babička opakuje už tolik let – ! Proč babička konečně nemůže zmlknout a užívat si svého důchodu?

Ano, chová se jako starostlivá babička.

Karle IV., otče vlasti, seznamte se. Toť Vaše tchýně. Toť Václav Klaus, babička vlasti.