Daniel S.: "A teď záleží na tom, o co nám jde."
Já bych teda osobně řekl, že teď už nejde skoro o nic - pokud, a kladu obzvláštní důraz na slovo POKUD, by podpis Lisabonské smlouvy znamenal, že se z nás stane něco jako Iowa nebo Texas, jen v Evropském kontextu, pak o to zásadní "NE" šlo už v momentě, kdy jsme vstupovali do Unie - nacpat se do Unie a pak začít zjišťovat, co se po nás bude vlastně chtít, protože by se nám to vlastně taky nemuselo líbit, je, dle mého skromného, idiotského a absolutně nevzdělaného mínění, dost velká pitomost. Pokud Evropa hodlá konkurovat USA (což byl, pokud se nemýlím, jeden z původních účelů založení Unie), nemohu nesouhlasit s Maro Deives - mně osobně spíš nahání hrůzu možnost, že se budou za jízdy měnit pravidla a to ještě navíc ku prospěchu "těch větších z nás". Což, pokud dojde k tomu, čeho se obává půlka národa a pan prezident, bude pro jakoukoli menší zemi v Unii podstatný a de facto neřešitelný problém. Ale jak říkám - teď má opravdu smysl si tak maximálně přečíst Demedalexovu úvahu a začít se zajímat, co pro nás bude jakákoliv varianta znamenat, nic víc.
06.12.2008 22:32:00 | Bipolar Bear
Nemůžu si pomoci, ale fráze "Co jste udělali pro stát?" mi přijde jako typické nacionalistické pokrytectví. Je to jako se ptát ozubeného kolečka v hodinkách: Co děláš pro své hodinky? Nic a všechno! Točím se! Platím daně, chodím do práce, vzdělávám se, přispívám k celkovému rozvoji! Co asi mám dělat? Vydat novou ústavu? Sbírku zákonů? Vyprojektovat nové město? Můžu dělat jen něco a k tomu ještě něco navíc. A to navíc je například zkoumání, kam se ubírá naše zahraniční politika. Proč je to navíc? Protože kromě voleb (kde stejně nevím, jakým směrem co ovlivním), nemám na zahraniční politiku vliv, pokud nejsem majitel gigantické společnosti, která ovlivňuje rozpočet dovozem a vývozem, nebo pokud nemám peníze na úplatky. Proto otázku, co dělám pro stát, nemůžu považovat než za plytkou rétoriku, která postrádá hlubší význam.
Takže suma sumarum: Co dělám pro stát je jedna věc. A co říká Lisabonská smlouva je věc druhá. Já se v úvaze vyloženě ptám po tom, k čemu nás smlouva potenciálně zavazuje, ale nesnažím se soudit, jestli se k tomu zavázat chceme nebo nechceme, to je opět jiná otázka. Námitky, týkající se vlastní aktivity pro dobro státu, nebo otázky evropské (kon)federace jsou mimo zamýšlené téma.
Pokud chce někdo federaci, tak by nejspíš Lisabonská smlouva byla krokem k jeho cíli. Pokud však nechce s členstvím v EU ztratit suverenitu, pak je na místě se ptát, k čemu smlouva zavazuje.
04.12.2008 11:26:00 | Demedalex
problémem toho býti federací a tedy Iowou nebo Texasem jak tady bylo řečeno, vidím ale v tom, že neexistuje na rozdíl od národa amerického národ evropský. Moderní státy jsou mimo jiné tvořeny na národním principu, a proto to srovnání s Amerikou není zcela správné. Na druhé straně bychom ale neměli zapomenout, že třeba texas se zas tak špatně nemá. Ostatně jednotlivé americké státy mají svůj právní řád, svého guvernéra a vládu a ústřední washingtonská vláda nemá na život "prostých" obyvatel až takový vliv.
Otázka je, čeho že se to vlastně bojíme. Centralizace? Ano, ale pokud chce Evropa alespoň mírně konkurovat Číně či USA, tak určitý centralismus je potřeba.
Na druhou stranu, bude nesmírně obtížné prosazovat ryze české zájmy v rámci celého kontinentu. Ale s Lisabonskou smlouvou stačí přesvědčit jen většinu států.
Omlouvám se za tak douhý vztaz, ale jelikož mi sebral celkem 3 večery mého života strávené diskusí s autorem, dovoluji si sem napsat.
Celá tato problematika je samozřejmě složitější, těžko říct, zda za 100 let bude považována Lisabonská smlouva za klíčovou či nikoliv, zda bude hodnocena kladně či negativně. Místo planých diskusí je třeba něco pro stát dělat. Sváteční nacionalismus je spíš pokrytectví než nic jiného.
Ruku na srdce, co jste pro stát udělali či hodláte udělat vy?
03.12.2008 16:27:00 | Maro Deives
Já bych k tomu rád řekl jednu věc...
Lisabonská smlouva je de facto zápas mezi konfederací a federací. Konfederace jsme teď - evropa je konglomerátem států, které navenek vystupují společně, ale uvnitř jsou každý sám za sebe. Všechny rozhodnutí se musejí v členských státech ratifikovat, všechna rozhodnutí musejí být jednomyslná.
Na druhou stranu se velké státy EU pokoušejí o federaci. Tedy o jakési Spojené státy evropské, kdy bruselský bílý dům bude nadřazen jednotlivým parlamentům a postupně si přisvojí stejný vliv a moc jako je tomu za Atlantikem.
A teď záleží na tom, o co nám jde. Chceme mít vlasní stát a k tomu smluvně podchycený vztah s Evropou a nebo chceme být jakousi Iovou a Texasem?
03.12.2008 11:36:00 | Daniel S.
Pěkně řečeno, jenom mne osobně mrzí, že vrchní klimatolog neargumentuje stejným způsobem - možná by ho pak bralo vážně více lidí (i přes neshodu v názorech).
27.11.2008 15:19:00 | Bipolar Bear