Deklarace lidských práv a svobod

Všeobecná deklarace lidských práv po šedesáti letech: Nejdůležitější dokument 20. století?

Všeobecná deklarace lidských práv a svobod je právně nezávazný dokument obsahující nejznámější souhrn lidských práv. Ačkoli se nejedná o mezinárodní smlouvu, její autorita je uznávána po celém světě. Byla vyhlášena 10.12.1948 Valným shromážděním OSN, tři roky po druhé světové válce, vůbec největší válečné katastrofě v dějinách lidstva, při které přišlo o život kolem 55 milionů lidí a spousta dalších utrpěla těžké morální i materiální ztráty. Výročí jejího přijetí se každoročně slaví jako Den lidských práv.
Nejaktuálnějším tématem, které bylo v posledních několika měsících propíráno snad ve všech prostředcích komunikace, je samozřejmě porušování lidských práv a svobod v Číně. Organizace Čínští ochránci lidských práv obvinila pekingský režim ze svévolného zatčení občanů z důvodu jejich politického smýšlení. Internetový server zprávy.idnes.cz 7.8.2008 informuje,že čínský ochránce lidských práv Che Te-Pchu upozorňuje na to, že světu je předkládaný pouze haromonický obrázek země. Zatímco sportovci bojují o medaile v moderních areálech a cizinci bydlí ve špičkových hotelech, jsou dost možná kousek od Pekingu pronásledováni, mučeni a zatýkání nevinní lidé. Ačkoli se Čína hodně snažila, občas nám nevědomky nějakou svoji stinnou stránku poodhalila. Například hned úvodní skandál týkající se roztomilé malé zpívající holčičky. Údajně prý píseň nazpívala jiná mladá dáma, ale použijme eufemizmu, měla jiné přednosti než hezkou tvářičku a rovné zuby. A někoho takového přece není možné ukazovat v televizi. Napadá mě přirovnání : " Navrch huj, vespod fuj!"
Olympiáda v Číně skončila a i situace kolem porušování lidských práv a Tibetu zase utichla. Čínští papaláši si mohou konečně oddechnout a užívat si svoji totalitní vládu.
Ale pojďme se podívat napříkald na naše území v době, které já znám pouze z vyprávění. Tenkrát u nás vládla KSČ. Jak je možné, že naše republika vždy skončí pod něčí nadvládou? Jak můžeme jako národ dopustit, aby se po nás neustále někdo "vozil"? Možná je to neschopnými politiky, ale dle mého názoru v tom hraje roli také to, že si nedokážeme uvědomit svoji národní individualitu a máme potřebu stále někoho napodobovat. Necháváme pronikat cizí osoby do našich vnitřních záležitostí. Vždy se najde nějaký despota, který využíje převahy silnějšího a slabší si bude podřizovat. Nepíše se snad ve článku 4: Nikdo nesmí být držen v otroctví nebo v nevolnictví; všechny formy otroctví a obchodu s otroky jsou zakázány? Copak jsme nebyli otroky, kterým bylo nařizováno, co mají dělat, co říkat, jak myslet či jak se oslovovat? A kolik lidí si trouflo proti nesvobodě bojovat? Většina si jen řekla, že by mohlo být ještě hůř, maximálně si večer na "bolševiky" zanadávali do polštáře, ale ráno z nich zase byli soudruzi, ochotni pro upevnění režimu udělat téměř cokoli.
Nebylo to snad porušování deklarace? A pomohl nám někdo? Z toho plyne, že dohoda, ačkoli je to na čestné slovo nemá pro většinu lidí téměr žádnou cenu. Pokud nikomu nehrozí postihy, pokuty, zrušení výhod aj., bude se chovat tak, aby z toho nejlépe vyšel on sám. V lidské povaze je asi uzurpovat si to nejlepší a nejvýhodnější pro sebe už zakořeněno.
Na závěr dodám, že naše budoucnost pravděpodobně spočívá ve "skákání jak bude Brusel pískat". Nebo se najde někdo, kdo konečně dokáže říct ne?