Krize aneb Vůbec tomu nerozumím

Krize aneb Vůbec tomu nerozumím (únor 2009)

Již skoro tři měsíce se slovo krize ozývá tak často, že se jím musí zabývat každý. Všichni mají strach, všichni očekávají to nejhorší, ale pro obyčejného člověka, který právě neztratil práci, se zatím podmínky k životu paradoxně zlepšují. Levnější benzin, levnější potraviny, levnější oblečení, slevy kam se podíváš… Na zájezdech do ciziny, na úrocích a vím já, na čem ještě?
Teprve nedávno jsme se dověděli, že příčinou krize je nesplácení dluhů, hlavně v Americe. Tam všichni a v Evropě skoro všichni žijí na dluh. Nemáš peníze na dovolenou nebo na vánoční dárky? Půjč si! Dáme ti odklad se splácením, můžeš s ním začít až za několik měsíců. A pokud se člověk dá zblbnout, nepočítá předem a bezhlavě si půjčí, za ty tři nebo několik měsíců odkladu zjistí, že nemá peníze stejně jako předtím a přitom musí každý měsíc splatit část svého dluhu. Pobyl si týden na nějaké pláži a teď bude splácet několik let. Pokud se mu to podaří, zaplatí o polovinu více než si půjčil. A nepůjčí-li si znovu, těch několik let se na svou vysněnou pláž nepodívá. Dá-li však zmámit všudypřítomnou reklamou a prožije za další půjčené peníze druhý týden na horkém písku, dluhy se po krátkém čase stanou jeho noční můrou. Celé dlouhé roky si bude muset odříkat skoro všechno, aby dokázal ušetřit na splátky. Hrozbou je exekuce. Konec normálního života.
Tento scénář se v různých podobách odehrává v mnoha domácnostech našeho „civilizovaného světa“, zatímco někde v neviditelné dálce, v útrobách sklobetonových budov světových bank probíhají finanční transakce. Všechno, na co si dokážete vzpomenout je zbožím. Dokonce i dluhy těch, kteří si týden užívali a teď splácí. Možná, že jejich dluh si převezme nějaká jiná banka a oni své peníze budou posílat jinam, než odkud si vypůjčili. To je ale nezachrání. Mnozí z nich nebudou schopni každý měsíc sehnat dost velkou částku a banky k nim budou nelítostné. Připraví je o všechno!
Jenomže když těch, kdo neplatí je už moc, banky nemohou dostat zpět své peníze zvětšené o tučné úroky a začíná být úzko i jim. I ony musí platit své závazky zase jiným bankám a když na to nemají, jde i jim o život, protože žijí také na dluh.
V jednom starém českém filmu si jeden úředníček šetřil celý měsíc korunku ke korunce, aby si mohl obléci smoking a hodinku či dvě rozhazovat peníze v prvotřídním podniku a šeptat něžná slova krásným ženám do ouška. Kristián! Jeden ze statisíců. To naše doba má spoustu Kristiánů. Jenomže oni nešetří, oni si na své radovánky půjčují. Nemohou se smířit se svým šedivým životem, vidí přece denně v televizi hvězdy, které se mohou povalovat na plážích či hrát v kasinech a jejich konta to skoro nepoznají. Také moderní Kristiáni si chtějí užívat! Cena za to je obrovská, ale je-li jich stále víc, ekonomika „vyspělého“ světa prosperuje. Všichni bezhlavě utrácí, všichni bezhlavě vyrábí. Až se jednou kolečko poláme a ti co utráceli už nemají co utrácet, musí dojít ke zlomu.
Hodně jsem o tom přemýšlel a dospěl jsem k názoru, že východiskem z krizí mohou být také katastrofy. Při nich se toho mnoho zničí a je třeba to všechno obnovit. To je možné jen prací a tak se začne vyrábět a za krátkou dobu začne prosperita. V pozadí jsou banky, které půjčují, vybírají si svá procenta a všichni pracují a platí, protože jsou „umravněni“ katastrofou ve svých nárocích. Až se všechno dobuduje, zasteskne se Kristiánům po ležení na plážích. Protože na to nemají a už zapomněli na katastrofu, začnou si půjčovat, za pár let přestanou splácet a nová krize je na světě.
Zrovna nedávno šel v televizi pořad o Quatemale. V provinčních městech s převahou původního indiánského obyvatelstva se žije podle pět set let starých indiánských rituálů, téměř všichni jsou chudí a smíření se svým životem. Život plyne stále stejně desítky či snad stovky let. Žádných pět procent nahoru každý rok, žádné pláže v létě, všechno velmi skromné, jen co stačí k udržení života. A asi také žádné krize. Není přece potřeba každý rok jít o pět procent nahoru. To se vždycky jednou musí zastavit a banky to potom prohlásí za finanční krizi. Ti lidé, co jim posílají víc peněz než od nich dostali, mají stále méně. Řetízek se někde musí přetrhnout.
Stále nevím, co si mám myslet o manažerech světových bank. Neumějí počítat? Ženou se jen za vidinou svého zisku a neuvědomují si, že lidí není dost na to, aby jejich zisky mohly růst stejnou závratnou rychlostí stále? Nestálo by za to trochu přemýšlet a přesvědčovat lidi, aby místo Kristiány byli skromnějšími? Já vím, ono to nejde! Člověk je tvor ovládaný různými emocemi, závistí a jinými ne právě kladnými vlastnostmi. Úsloví „lepší vrabec v hrsti…“ vůbec neplatí. Život máme jen jeden a musíme si ho užit dosyta. Třeba jen týden. Co bude dál, to nás v tu chvíli nezajímá a ani nad tím nepřemýšlíme. Jako v té jedné písničce z Kristiána „Jen pro ten dnešní den stojí za to žít“. Dodávám, že bych s tím i souhlasil, kdyby po tom dnu nenásledovaly další.
Zdráhám se říci, že lidé jsou nepoučitelní. Těžko vinit jednoho konkrétního člověka, že se dal zlákat. Rozum by měli mít ti, kteří vědí k čemu všemu může nezřízená touha po bohatství dospět. Jenže oni jsou to také jen lidi a chtějí si užívat na pláži.
Zvláštní úlohu hrají v tomto ne právě příznivém čase novináři a televize. V honbě za senzací den za dnem „pravdivě“ informují o dopadech krize. Každý den se ze všech koutů na každého valí zprávy o krizi, a reklama, která nás ještě před několika týdny velkohubě přesvědčovala o tom, co všechno si máme koupit, se krčí někde v koutku. Reklamou největšího kalibru jsou teď zprávy. Novináři se radují, náklad jejich novin vzrostl, televize se raduje – jejich zprávy sleduje čím dál tím víc lidí vystrašených jejich senzačními „objevy“. Všichni lidé si opatřili peřinu, zašívají do ní své peníze a neutrácejí je. Šetří pro případ, že by… Tím se, živena informacemi ze všech stran, krize jen prohlubuje. Všichni čekají co bude, odkládají své výdaje na někdy, shromažďují peníze aby měli na splátky na nějakou dobu dopředu. Na chvíli zapomněli na teplý písek pláží a v jejich duších převládá strach každý večer ještě přiživený novými „bombami“ spokojených novinářů či zprávařů.
Je to takový divný svět, jehož chování se dá krátce popsat podle mé babičky slovy „hrc-prc“. Jednou dole, jednou nahoře. Uvážlivost je ta tam. Všechno musí být rychlé. Rychlé však mnohdy není dobré. Přináší jen prchavé výhody Kristiánova života. Vím, že na mém názoru vůbec nezáleží, že si ho nikdo ani nevšimne, ale pokud jste se mnou vydrželi až k tomuto závěru, zamyslete se se mnou. Není snad čas na heslo „Slevit v nárocích a víc přemýšlet“? Kdyby se podařilo alespoň trochu podle něj žít, ubylo by Kristiánů a přibylo spokojených lidí. A to by bylo nejlepším východiskem z každé krize.