Vzkaz pro všechny "apolitické" aktivisty

Mnoho příznivců nejrůznějších alternativních hnutí a stylů se jistě nejednou zamysleli nad otázkou, zda je lepší být politický či nikoli. Spousta hudebních kapel politiku odmítá – politika přece do umění nepatří – je však také velké množství kapel, které svým účinkováním politicky působí – je přece třeba něco sdělit, něco co donutí lidi k zamyšlení! Kde je tedy správná cesta? Který aktivista či antisystémový buřič dokáže důrazněji upozornit na ten či onen problém?
Uveďme si tedy pár příkladů. Na jedné straně stojí anarchista, aktivně se zúčastňující demonstrací, anarchista, který tiskne letáky, píše články, varuje lidi před reálným nebezpečím extrémní pravice a trefným způsobem dokáže rozebrat i problematiku, která třeba ani nestojí anarchistům za komentář. Pokud navíc své články publikuje v denním tisku, lidé berou jeho názory v potaz.
Na straně druhé stojí „apolitik“, jenž sice nadává na stávající poměry, kritizuje kapitalismus a vzteká se, když vidí, že jej ten či onen poslanec bez skrupulí ekonomicky i politicky vykořisťuje, avšak nepřijde k volbám, kde má největší možnost tohoto politika svým hlasem sesadit. Nejde ani na demonstraci, kde by mohl svým transparentem upozornit na to, co mu vadí. To radši volí symbolický protest ve formě šokujícího vzezření či odmítnutí společenských norem, což sice trefně upozorní kolemjdoucí, avšak nic se nezmění. A hrabivý poslanec se stejně bude smát a dál shromažďovat kapitál, protože ví, že malé množství apolitických aktivistů pro něj neznamená žádné bezprostřední nebezpečí.
Samozřejmě že uznávám a podporuji hnutí, jež se zrodila v minulém století a stále ještě žijí a je jedno zda jde o punks, skins, hippies či jinou kontrakulturu – například komunitu teknařů. Mají svou hrdost, přes níž politika neprorazí. To je pochopitelné. Spojuje je odpor k Systému, odpor k tomu, že nad nimi kdosi stojí a diriguje jejich život. Avšak jaké nebezpečí představuje pro organizované neonacisty takový skinhead? Jedině to, že půjde-li neonacista po ulici, může jím být napadnut. V tomto případě stačí nasadit mladé zfanatizované nazi bojůvky a celá věc je pro neonacisty vyřešena.
Vážnější problém však zůstává. Proč je spousta příslušníků apolitických hnutí zaměřena proti anarchistům, když od nich mohou prakticky očekávat podporu? Proč vzkazy typu „pro anarchisty nebudeme hrát“?
Domnívám se, že by změnili názor, kdyby si uvědomili, co by zde bylo bez anarchistů. Jak by se vyvíjela společnost, kde by proti pravicovým extrémistům nestál z "levicových extrémistů" ani jeden aktivista. Kdyby měli pravicoví extremisté naprosto volné ruce a nikdo by radikálně nesekal jejich plížící se chapadla. Pak by možná někdo začal jednat a pomalu uvažovat, zřejmě i volit – neboť NSJ či NO by již bezesporu obsadili několik křesel parlamentu.