Rozhovor

Tak jak je po dvaceti letech od sametové revoluce?

Když myslíte, že sametová, no dobrá. Já raději používám označení Revoluce kotelníků (ještě k tomu zamindrákovaných), víc popisuje vůdčí osobnosti tehdejšího převratu. Nevyšlo jim to v roce 68, naverbovali pár nováčků z Charty 77 a zkusili to o pár let později. Omlouvám se Šimonovi Pánkovi a dalším studentům, ti byli pouze vmanipulováni. Rozhodně na tu dobu nevzpomínám s nostalgií a slzou v oku. A čas nevrátíte, tak co už?

Chcete říct, že třeba Václav Havel by neobstál?

Kolem roku devadesát ano. S oblibou jsem poslouchával jeho mručivé povídání z Lán, zdálo se mi, že je to ten pravý. S odchodem paní Olgy to začalo (neměl jsem ji zrovna v lásce, ale jako už mnohokrát se ukázalo, že vždy po někom přijdou ještě mnohem horší…a ta hérečka tomu dala korunu). Tolik v novinách a hospodách propírané propouštění kriminálníků zvané amestie jsem mu odpustil, taky jsem si říkal, že tlustá čára je dobrá. Ale po letech je zjevné, že to byla jedna z prvních chyb, časem byla řada špatných rozhodnutí četnější a četnější, až k jeho oblíbené absurditě, kdy „duch zákona je nad zákonem samým“… Legendární „humanitární bombardování Bělehradu“ byla pouze nechutná třešnička na dortu. Po této akci zapadl bok po bok celé plejádě předešlých protektorátních a komunistických prezidentů, lezoucím do prdele SVÉ vyvolené mocnosti.

Však právě Havel upozornil na blbou náladu ve společnosti?

A sám ji pomáhal systematicky budovat. Obklopil se lidmi velmi pochybnými, Knížákem počínaje, Kocábem konče. Ale to jsou jen dva jako příklad a zdaleka ne ti nejhorší. (I když…Kocáb po té, co pomáhal odsunout spřátelené armády, nic nenamítal v době, kdy se k nám zkoušeli vklínit Spojené státy se svým zastaralým radarem. A vklínit doslova a do písmene, poněvadž spojencům v Evropě se ani za mák nelíbilo zase nanovo dráždit Rusko.) Nemohu se ubránit dojmu, že opět zvítězil známý český efekt kamarádčoft. Nevadilo by ani tak, že to byli lidé z oblasti kultury, řekněme umělců, ale jejich jednání kulturní nebylo ani omylem. Možná by stačilo málo, snad pojmenovávat ty neblahé jevy, které se odehrály kolem všech těch privatizací, nástupu do neznámého, neprobádaného, řekněme svobodného světa. A že se děly věci! Komedianti mlčeli. S několika vyjímkami, samozřejmě. Je fakt, že po staletí byli umělci spíše levicově orientováni, už z podstaty jejich práce tepat do živého, takže by bylo po pádu komunismu velmi troufalé chodit a těmito názory na mediální trh, kde pouhé slovo sociálnípodvodyjakýkolivismus vyvolávalo paniku a hrůzu v očích.

A co studenti, ti také zklamali?

Zdaleka ne všichni, ale svými názory neoslnili. Mám dojem, že ti obratnější se pomalu včlenili do nově budované elity papalášů na všech možných úrovních (Nečas, Mejstřík, Langr, Ježek…), mnoho jich bez větší námahy obsadilo výnosná křesla v byznysu. Tady nebudu jmenovat, jednak nejsou tak viditelní, jednak trochu tápu, tohle není moje parketa. Každopádně je tu jedno jméno, které zaslouží plné absolutorium. Zmiňovaný Šimon Pánek. Když zakládal Člověka v tísni, říkal jsem si, že je to taková ta mladická nerozvážnost. A vidíte, i po letech ta organizace funguje a má docela kredit. Velká vyjímka.

Na druhou stranu školství se dostalo na vyšší úroveň než před rokem 89?

Děláte si srandu? Tady si dovoluji použít ostřejší slova, protože školství, potažmo studenti to odnesli nejvíc. Chce se říct: to máte za to! Jak si vlády po revoluci představovaly školství, to je od začátku do konce čistý diletantismus. Úroveň vzdělání se rapidně snížila, morálka žáků a studentů kopíruje chaos panující ve společnosti, chybí peníze… Při imatrikulaci na Ostravské univerzitě musela děkanka budoucím studentům důrazně připomínat, že musí zdravit své profesory, chovat se slušně, vkusně se oblékat, jak se na vysokoškoláka patří. Směšné, že? Ne, to je smutné. Ale oni to nemají kde odchytit, když jim shodně všechna dostupná média jako vzor předkládají přeplacené sportovce a nafoukané hvězdičky, hudební, herecké, modelky…seriály pouze o úspěšných mladých lidech… Je to na dlouhé povídání. Každopádně úroveň znalostí se snížila, trend dohonit Ameriku je i v tomhle zjevný. Navíc zafungoval známý Goebelsův fenomém o stokrát opakované lži, která se stane pravdou. Nastupující generace je ohlupována polopravdami a lžemi. Například si myslí, že nás v pětačtyřicátém osvobodily USA (zde platí, že historii píší vítězové, nesouhlasím, ale budíž). Nebo jim nakukali, že kamerové systémy na různých místech jsou pro jejich dobro. Neumí číst mezi řádky a netuší kam povede zase nové, jiné oklešťování jejich svobody.

Ale můžou jít studovat do zahraničí…

To mohli i před rokem 89. A je jedno, že do Moskvy. Teď odjedou do Leedsu a co má být? Kdo v tom vidí změnu, je to jeho věc.

To je to ve školách tak špatné? Měla jsem dojem, že učitelé mají zájem pouze a jen o své platy?

Učitelé nejsou problém školství. Ba naopak. Bez jejich invence a znalostí by situace byla už teď neudržitelná. Většina z nich naopak velmi dobře pochopila o čem psal ve svých dílech J. A. Komenský - škola hrou (rozhodně to nejsou planá slova) - a mluvil A.S. Makarenko…

Makarenko?

… když pravil, že nejlépe se dítě učí příkladem. Skoro si troufnu tvrdit, že tohle jsou dvě základní teze, na kterých by se mohlo začít stavět. Problém je v nahlížení na školství zvenčí a snaha o ovlivňování lidmi, kteří moc nerozumí problematice a chtějí se tímto zájmem zviditelnit. Ale hlavně peníze, těch je zoufalý nedostatek. Navíc ani jedné vládě se nepodařilo prosadit tak jednoduchou věc, jako je zpoplatnění vysokého vzdělání. Idea je jasná, základní škola povinná a zadarmo, střední škola nepovinná, avšak bez poplatků. A vysoké školství je nadstandard, tedy plaťme. Funguje to ve světě a je naprosto zjevné, že nepotřebujeme fronty vystudovaných filosofů, sociologů a právníků… Kacířská myšlenka, ale stejně až čas ukáže, že se bude školné platit v plné výši.

Je pravda, že na první pohled ekonomika nefunguje jak by asi měla…

Tohle není moje parketa, ale i laik ve svém okolí vidí, že tu cosi skřípe. Drtivá většina podniků zkrachovala, což má samozřejmě velké pozitivum v ekologii, kde se udál obrovitý pokrok, takže ubyli znečišťovatelé, ostatní paběrkující výrobu převzaly zahraniční firmy. Naopak úřady práce jsou vcelku zaplněné. Bylo hezké vidět po převratu ten entuziasmus malých obchodníků a živnostníků a příjemné vědomí, že konečně po letech střední třída bohatne. Obchodníky převálcovaly hypermarkety (zisky jdou, čert ví kam?), živnostníky levné zahraniční zboží dovážené bez cla. Zbylé závody slouží jen jako montážní, to v lepším případě, většinou však jako balící linky. A máme, co jsme chtěli. Svobodný trh. Ovšem poctivý člověk se kupříkladu ke státní zakázce nemá šanci dostat. Ta místa v zastupitelstvech, která rozhodují, obsadily místní podnikatelské mafie. Služba lidu je naprosto mimo. Mrzí mě to, ale máme tu další velké negativum vývoje.

Ale když jdu na úřad, zdá se mi, že se odehrála změna…

To máte pravdu. Městská policie vám odtáhne špatně zaparkované auto s úsměvem, úředník je laskavý, když vypisuje pokutu ve výši 2 500,- kč. Je to velmi jednoduché. Pokud od státních úředníků nic nepotřebujete, jsou milí a vlídní. Jen zkuste něco chtít! Plaťte. Státní správa je byznys, jako každý jiný.

Jak se díváte na kulturní prostředí po roce 89? Tady by se přeci našlo hodně pozitivního.

Nedá se mluvit o kulturním prostředí. Dlouhodobě mám pocit, že chyba nastává už v základní škole. V rodině samozřejmě taky, ale ve škole obvzlášť. Neúměrně se přeceňují dva předměty – český jazyk a matematika. Naprosto nemám nic proti rodnému jazyku a vím, že matematika souvisí se vším, ale třeba kulturní předměty jako výtvarná výchova a hudební výchova paběrkují na okraji zájmu, o filmové ani nemluvím, na tu se jaksi v osnovách nedostalo. Školní představení měla cosi do sebe, kantoři vybrali většinou kvalitu. A to jsem vynechal tanec, kulturu života, stolování, vystupování na veřejnosti, empatii k bližnímu…Vím, je to malinko načrtnuto v rodinné výchově, je to však žalostně málo.

Měla jsem na mysli aktivní kulturní dění.

Já vím. Ale nedalo mi to, abych nezmínil, co mě trápí léta.

Tak třeba film. Vím, že jste se o něj velmi zajímal, dokonce se na některém podílel.

Jeden dokument, zapomenutý, pojednával takovou uměleckou formou o starých znojemských zákoutích s hudbou Rolanda Bingeho. A jeden hraný. Veselá historka, zajímavé natáčení u Jevišovic, ale ve finále byla postavička ženicha nakonec vystřižena.

Film po roce 89, to je jedna velká tragedie. Nepovedlo se snad nic. Ano, laskavé komedie od Svěráka a Hřebejka, těmi nás krmí v pravidelných intervalech. Nemyslím, že by se našel někdo s géniem Františka Vláčila, to bych nečekal. Ale filmaři se naprosto vyhýbají jakémukoliv risku. A na Oskara klidně nominují Kolju, což je děs děsů, film o malém nevychovaném frackovi a starém bručounovi, který o době, v které se odehrává, nevypovídá zhola nic. Nebo Chytilová se svým Kurvahošigu…A teď mudrujte! Přísnější měřítko snese Sluneční stát s pěknou hudbou Vladimíra Godára.

Hudba?

Jedna z mála jistot. O muziku se zajímám obšírně dlouhodobě. Ne že by mi dělal radost mainstream, nebo neustálé hledání nových celebrit, estrády, show, MTV, nezajímám se o tu bídu (Jak pravil klasik demagogie pan Železný, nelíbí? Vypni to! Tak ani nezapínám.), občas zajedu na operu, koncert, pustím CD. Tam se dá najít velká kvalita, naštěstí umím hledat. A aktivním hráčem jsem pouze na amaterské úrovni, zaměřil jsem se spíš na muzikoterapii.

Proč muzikoterapie?

V poslední době se mi nelíbí propad úrovně zdravotnictví. Snad je to jeden z důvodů, proč jsem začal pracovat právě na muzikoterapii, myslím, že bude víc a víc lidí vyhledávat alternativu k lékařům, kteří jsou arogantní, bez lidského přístupu (pan Mudr. Debs nechť promine, ten do výčtu nepatří), navíc v drtivé většině bez znalostí. O prostředí léčebných zařízení ani nemluvím. V sedmdesátých letech šel v kinech americký film s názvem Nemocnice, podle románu Arthura Haileye. Po přeplněných chodbách leželi pacienti, omylem vyměněné orgány, naprostý nezájem ze strany personálu…téměř horor. Mysleli jsme, že je to ta známá propaganda, aby se ukázala Amerika, co nejhůře. Omyl. Ono to sem přišlo s dvacetiletým zpožděním. Asi dobýhalo to, co se za dlouhá léta od války podařilo vybudovat. Znojemská nemocnice byla ve své době velmi moderní zařízení, prosluněné ordinace, velké vzdušné chodby, čekárny s oknem, šatna, centrální evidence…ne že bych tam chodil rád, to nejde z podstaty věci (i tady existují vyjímky, že Jiří?), ale slušný standard na úrovni. Dnes? Špeluňka je slabé slovo. Pacienti sedí po úzkých chodbách bez oken, zakopávají o projíždějící vozíky, čekárny byly zrušeny, takže není ani kam pověsit kabát…každý centimetr plochy je komerčně využit, zbytek rozkraden v pochybných privatizacích. Což o to, technologie léčení je na vysoké úrovni, do každé ordinace zavítal počítač. Když se však zhroutí síť, nemá vás ani kdo zrentgenovat. Poplatky, poplatky za léky, poplatky za lůžko… Těch filmů bylo víc – Nemocnice, Království… my však nedbali varování.

V muzikoterapii se zabýváme celým člověkem. Toť vše, o tom článek není, to je na jiné téma.

Jsem ráda, že jsme skončili mírným optimismem…

Já optimista jsem a vždycky jsem byl. Což vypadá jako rozpor, když si přečtete předešlé odpovědi. Na druhou stranu je pravda, že se těmi tématy nezabývám, jen přišlo to výročí a já chtěl reagovat. Ale obžalovat by měli jiní.

Na závěr posílám vzkaz Karlovi: už zase rejeme držkou v zemi. Tentokrát si však za to můžeme sami.

Děkuji za rozhovor.