Jsme schopni vidět svůj vlastní fanatismus?
Tato úvaha má mít politického ducha, ale ne nutně. Předem upozorňuju, že se bude jednat o tříšť myšlenek, tudíž to nebude příjemné čtení.
fanatismus - definice
Zkusme si představit fanatismus jako víru v něco, co nelze podložit rozumem. V tomto ohledu může být fanatismem to, když ošetřujete raněné bez ohledu na to, že vás to může ve válečné oblasti zabít - a nemáte pro to racionální důvod. Až po to, že se vyhodíte do vzduchu za Alláha.
Už oba tyto příkady vzbuzují otázky a volají po rozboru. Předně bych čekal, že každý kdo dělá výše popsané pro to nějaký důvod má a je zatraceně dobrý. V prvním případě např. snahu pomoci v druhém případě např. větší slávu Alláha anebo třeba to, že to považuji za dobré. Tj. nejde říct, že se takto lidé chovají náhodně či bezdůvodně. Složitá otázka potom je, jestli je taková volba rozumová. Pro řekněme většinu Čechů je (doufám) nepochopitelná motivace druhého chování. To ale nemusí platit pro jinou kulturu: v této naopak může dávat perfektní smysl. A ten člověk může být chápán jako hrdina, možná podobně jako u nás např. Chartisté. Pro pochopení chování je tedy užitečné chápat "logiku" a předpoklady té které kultury, což může být pro cizí kulturu problém. Ale stejně tak může jít o diametrálně odlišné postoje v rámci jedné kultury, třeba mezi Čechy.
zájmy - definice a příklady
V předchozí neúplné definici jsem se snažil načrtnout, že nebezpečný druh fanatismu může pocházet ze špatného usuzování. To se mi ale příliš nepovedlo. Na zcestné druhy víry v neopodstatněné věci by šlo poukázat lépe. Víra v homeopatii, geomagnetická pole, že UFO postavilo pyramidy apod. budiž příkladem. Tj. lze použít racionální argumentaci k jejich vyvrácení, či k ukázání negativního vlivu víry na zdraví (to platí zejména pro medicínu).
Hlavně chci ale zmínit na příkladu, že někdy nemusí jít o logiku a nějaký systém víry- ale o zdroje.
Pokud si představíme naivní příklad dvou osob, kde obě zoufale chtějí jíst, která z nich má např. na chleba větší právo? Nejspíš žádná. A nejspíš se nají ta, která tu druhou odstraní. Jinými slovy řečeno: fanatismus produkuje, oběť která je způsobená šílenou vírou útočníka. Druhý příklad produkuje oběť, která je způsobena jednak šíleným hladem a dále větší fyzickou silou útočníka. (Obávám se, že příklad není tak nereálný, jak jsem si původně myslel.)
To, co se snažím nastínit je odlišný zájem (tedy touha po chlebu). Který je u obou zúčastněných dokonale racionální (mají hlad).
V reálné politice je pak patrně umění sladit zájmy různých skupin lidí.
(Jak by probíhala argumentace pro jednoho člověka hladového a druhého ne tolik, který si chce udělat zásoby na zimu ...?)
propaganda - lež a účel
Propaganda, které jsem už jednu úvahu věnoval. Pokusím se o (snad) zopakování. Propaganda jsou lživé či neúplné informace, které někdo podává většinou veřejnosti (většinou skrze média), aby způsobil nějaké přesvědčení či akci. Obecně vzato je to druh ovládání. Trochu z nadhledu viděno zmanipulované obyvatelstvo nemusí nutně páchat zlo. Tj. účel propagandy může být dobrý. Jen je otázka, kolikrát tomu tak bylo... Naražíme mimo jiné na problém, že jedni lidé jsou (nevědomky) nástrojem jiných lidí - to se pak asi nedá mluvit o svobodě.
Červená nit pak je, že propaganda může (ale nemusí) plodit vyloženě negativní formu fanatismu. Tj. že někdo lidem vnutí svoji pravdu, aniž by si to uvědomovali. Tj. ta nejhorší varianta (která není výlučná, ale je podle mě nejčastější) je: manipulátor vytváří fanatiky a ti páchají zlo. Manipulátor sám může být docela čistý.
jedinec a ?jeho? myšlení
Těžký problém. Vždycky jde o toho jednoho malého, mladého, či starého a nemohoucího... jakéhokoliv člověka. Otázka zní: kolik si vyfanatizuje sám. A kolik v něm je ozvěnou propagandy jeho okolí? Lehká otázka, těžká odpověď. Budu-li mluvit za sebe. Přijde mi, že většina omylů, mýtů leží na mě. Osobně si myslím, že mám sklony chápat svět fanaticky. Někdo by možná řekl černobíle. Ale je též možné, že si neuvědomuju sílu propagandy v současnosti.
propagandista a jeho myšlení -
O co jde propagandistovi. Tak pokud to není tvůrce řetězových emailů, kterému jde možná o legraci z toho, jak moc lidí napálil. Tak především o moc a zdroje. Něco z toho musí kápnout: peníze, hmotné statky či alespoň vědomí, že pro vás vaši lidé zemřou. Propagandista sám může a nemusí být fanatik. Tj. věřit tomu, co hlásá. Existují patrně i komplikovanější odstíny. Tipuju, že dobrých propagandistů moc není, ale můžou být.
Jak moc je propaganda rozšířená? Neumím to prokouknout, nenašel jsem dost informací. Věřím tomu, že při prezidentských volbách pracují na obou stranách. Netuším ale jestli jednou nonstop ve všech novinách. Nebo jen když je nějaká zakázka. Protože. Pokud nejedou nonstop (hypotéza) jediné vysvětlení zmanipulovanosti všech zpráv (pokud vůbec nějaké zmanipulování je- to teď předpokládám) je v tom, že lidé v daném prostředí nějak myslí, nějak se chovají - podvědomně. Nazval bych to kolektivní fanatismus. (který by ale měl být podobný velké skupině lidí). Spekulace?
Lze takto vysvětlit např. náboženství? Kdy velká skupina lidí věří dané víře? Vůbec si nejsem jist, protože si nejsem jist zda daní věřící skutečně věří v to samé (i když můžou tvrdit, že věří v to samé).
náboženská víra a její požadavky -
V principu jsem pro to, aby si každý věřil v co chce. Jenže. Problém je v tom, když něco co vaše víra vyžaduje silně koliduje s kulturou. Šlo by to vysvětlit konfliktem zájmů, pro který skutečně nevidím rozumné řešení. Druhý typ konfliktu by nastal, pokud by náboženství požadovalo něco iracionálního. A patrně budeme u jádra pudla. Je např. nošení burky racionální nebo ne? Vypadá to jako banální otázka. Pokusím se rozebrat možnosti.
1)
V případě že spor o burku vůbec není racionální. Nebo např. řekněme, že nosit i nenosit má stejně pro a proti. Jak tento spor rozhodnout?
Odpověď je, že těžko.
Asi chápeme, že teoreticky všechno funguje. Prakticky je to velice prekérní.
2)
V případě, že by racionálně zvítězila ta či ona strana. Můžeme teoreticky jásat, že racionalita zvítězila. A druhá se chová fanaticky. Řekne druhá strana: "ok, chovali jsme se jako blbci, máte pravdu." ?
Ideálně ano. Ideálně pokud bude racionální argumentace zcela jasná, bezrozporná a pochopená. Prakticky? Nejspíš to tak nedopadne.
Shrňme tedy situaci - máme hned několik úskalí:
první
najít danou racionální argumentaci. Někdy prostě nemusí existovat, nebo je těžké ji najít. Tj. skončí u argumentu: "ale já to tak chci." Může jít tedy spíš o "zájem".
druhý
I v případě, že racionální argumentaci najdeme. Druhá strana nás může tzv. poslat k šípku. (V Southparku by použili jiný výraz).
Obě tyto úskalí můžou v krajním případě končit násilnou konfrontací. Osobně si myslím, že pokud jde o málo, obvykle se kvůli tomu páchá i málo násilí. Ale i naopak, pokud jde o hodně páchá se hodně násilí.
demokracie?
Jak v tomto všem vidět demokracii? Patrně nejtěžší téma. Jde o náčrt toho, jak si osobně demokracii představuju. Není to nic definitivního ani posvátného. A nemá to nic společného s tím, jaký reálný politiký systém tu panuje. Byť mu říkáme stejně.
Demokracie předpokládá určitou shodu všech zúčastněných na principu demokracie. Pokud někdo zcela svobodně chce vládu silné ruky. Může být demokraticky trpěn. Tj. nechat ho ať si dělá co chce. A v případě nadpolovičnosti hrozí totalita. (tohle se povedlo Hitlerovi, tuším že tam nešlo o nadpolovičnost, ale o vítězství). Druhá možnost je více či méně hrozby demokracie odstraňovat: což znamená omezovat svobodu těch daných lidí, což jsou zase podobné praktiky, které dělá totalita.
Demokracie při rovném hlasování tedy může znamenat vítězství špatného postoje. Tj. např. fanatického názoru, pokud si ho bude přát většina. V případě konfliktu zájmů znamená vítězství většiny nad menšinou.
Vraťme se k otázce v nadpisu: jsem schopen vzdorovat vlastnímu fanatismu. Teď hned bych řekl, že nevím. A stejně tak nevím, jak si mají odpovědět ostatní. Vymlouvat jiným jejich názory je ošemetné. A řekl bych: hoď kamenem kdož jsi bez viny.
Po zamyšlení mě napadá: důsledně argumentovat. Snažit se pochopit druhou stranu. Spousta diskuzí jsou dlouhá nedorozumění. S trochou sebeironie dodávám, že (ač si to neuvědomuju) fanatismus u mě dominuje.
odkazy -
Patrně spíše offtopic, který mě zaujal k tématu uprchlíci.
1) k uprchlíkům a ostraze hranic- delší analýza:
http://www.rozhlas.cz/zpravy/data/_zprava/1502982
2) (a v něm kratší faktografické video):
https://www.youtube.com/watch?time_continue=4&v=Fitk5mm-SFg
Já vidím zásadní problém vždycky i v odlišném vnímání pojmů/v nepřesnosti slov. Kdybychom všichni hovořili naprosto konkrétním jazykem a ohromnou rychlostí, kdyby naše mysl dokázala být neomezená a my nesmrtelní, tak bychom si časem možná rozuměli... nedokážeme fanatismus ani definovat (tvá snaha je marná), tak abychom ho všichni stejně chápali, natož ho najít a přece jsme všichni fanatici.
19.10.2017 11:21:11 | Jezero
já se přiznám, že jsem línej číst, co jsem sám tím myslel, tou úvahou. :-)))
Já tomu rozumím, co píšeš- snad. A není to zas tak málo časté. Toto je nedorozumění mezi 2 lidma. To co jsem ale hlavně myslel, je fenomén vlastní otupenosti. Sami pro sebe si přeci rozumíme- víme jak definujeme slova. (nebo ne? :-))
To jsem se dostal zas trochu jinam...
Myslel jsem spíš to křesťanské: že třísku v oku bližního vidíš, ale svoji kládu ne.
V mém kontextu tedy to, že "svoje pravdy je člověk schopen iracionálně držet zcela neprůstřelné, zcela přesvědčen o tom, že jsou racionální, i když je všem okolo jasné že nejsou." Ale vůči jiným může být ten samý člověk relativně racionální. Zkrátka city hrají svoji roli. Ale je to jenom teorie. A každej to má zas trochu jinak.
(vpodstatě chci říct, že člověk není pouze racionální či iracionální, ale že různé věci, podle toho jak moc se ho týkají má tendenci posuzovat racionálně či iracionálně).
Možná se k tomu někdy ještě vrátím. Ono asi nejlíp se to stejně objeví u sebe, když člověk dojde k tvrzení: "jak jsem si 20 let moh myslet takovou blbost..."
19.10.2017 11:53:59 | ewon
Jo, každý jsme směsí racionality s iracionalitou. Otázka je, jestli jsou mezi tím vůbec hranice... možná ano, ale pochybuju, že ji sám v sobě někdo přesně najde. Ano, je lehké soudit ostatní a těžké soudit sebe.... a většina lidí není schopná ani přijmout kritiku, nebo se nad ní zamyslet, protože prostě věří, že jsou tací či onací a jejich práce je taky super.
(a hlavně jich většina nemá ani tu kapacitu nad něčím moc bádat)
19.10.2017 11:59:07 | Jezero
Já jsem totálně fanatický fantastologik. :)
A většina vědců a svatých spisovatelů (mezi než se skromě počítám až na prvním místě), na tom nebyla o nic lépe...
Zajímavý článek, jen ho ještě zreviduj, myslím, že bys tak mohl dospět k odpovědi.
20.02.2017 21:39:29 | Slav Milo