Co chtějí Pussy Riot

Finále mistrovství světa ve fotbale bylo na velmi malou chvíli narušeno vniknutím několika osob na hrací plochu. Nikdo nebyl zraněn, nedošlo ke škodám na majetku. Ani po sportovní stránce incident žádné z mužstev nijak nepoškodil, byť někteří chorvatští fotbalisté tvrdili opak.

K akci se následně přihlásila skupina Pussy Riot. Zároveň uveřejnila video na sociálních sítích, v němž svůj čin zdůvodňuje. Většina reakcí v internetových diskusích na narušení fotbalového finále i na zveřejněné prohlášení byla negativní, věc byla nejčastěji označována za (s)prosté výtržnictví, objevila se škodolibá přání příjemného pobytu ve vězení, pokud možno co nejdále, někde na Sibiři. Celá řada dalších diskutujících vůči Pussy Riot použila obdobný přístup jako český prezident, tedy sprostá slova, popř. přímo nadávky.

Samotný obsah prohlášení Pussy Riot však komentoval málokdo. Pokud se již nějaké hodnocení objevilo, pak opět jen co do fyzického vzhledu členek skupiny nebo toho, že text prohlášení neuměly odříkat bez papíru. Jiní označovali protest za zcela zbytečný.

Co skupina sdělovala? Pussy Riot poukazovaly zejména na absenci politické soutěže v Rusku, nedostatek tzv. vlády práva (the rule of law). Dle prohlášení členek skupiny politická soutěž znamená, že každý může na politice participovat a být zvolen do veřejné funkce. V prohlášení se tak nejednalo o nic složitého ani nerealistického. A nešlo v něm ani o prosazování žádných násilných požadavků dle nějaké krajní politické či náboženské ideologie.

Rusko však není demokratickou zemí, již jenom proto, že u každých voleb je předem zřejmé, kdo vyhraje, a opozici jsou kladeny pro účast ve volbách nejrůznější administrativní i jiné překážky. Politická soutěž tedy skutečně není svobodná.

Rozumí přitom obyvatelé evropských demokratických zemí nebo Spojených států slovům jako vláda práva nebo svobodná politická soutěž? A berou tyto pojmy jako hodnoty, které je nutné chránit?

Zřejmě nikoliv, neboť i na Západě dnes hrají prim politikové, kteří spíše než o abstraktní politické svobodě raději používají mnohem populárnější hesla o pořádku či bezpečí. Od mnohých politických lídrů slyšíme fráze o tom, že politická soutěž je vlastně jen neplodné handrkování a blábolení.

Není to přitom ani třicet let, co u nás byli lidé vláčeni ulicemi a biti obušky jen za to, že chtěli právě onu svobodnou soutěž politických stran a svobodné volby. Tehdy tyto hodnoty nikomu samozřejmé nepřipadaly, naopak všichni po nich stále více volali.
A vládnoucí moc takové protestující označovala za výtržníky narušující klid a veřejný pořádek, vyšetřovala je, v horším případě je zavírala do vězení nebo do blázinců.
Musí tedy po třiceti letech přijít opět nějaké období, po kterém znovu budeme stát na náměstích a volat všichni po vládě práva a po politické svobodě?