Co je to demokracie?

Česká republika má zastupitelskou demokracii. Její ústavní systém je postaven na vzájemné rovnováze jednotlivých institucí tak, aby demokracie sama sebe nezničila, jak se mnohokrát v relativně nedávné historii stalo. Proto je například onen často ostouzený Senát volen jiným volebním systémem a v jiném čase než Poslanecká sněmovna, je obměňován po částech a nelze jej rozpustit.

Tvůrci české ústavy stejně jako jejich předchůdci, kteří vytvářeli například ústavu americkou, belgickou, německou nebo francouzskou, totiž měli na paměti, že politická moc se musí držet v přísně daných mantinelech, neboť jinak má každá z ústavních institucí tendenci se nad druhou povyšovat či ji dokonce zcela eliminovat.

Tyto principy však pomíjí dnešní nadšení zastánci referenda, když chtějí posílit lid jako zdroj všech politických mocí ve státě. Jedná se tak o jakýsi demokratický extremismus. Nestačí nám celá řada voleb, které už nyní pořádáme (aktuálně třeba hned po volbách sněmovních u nás následovala volba prezidentská, po ní se uskuteční na podzim letošního roku volby obecní atd.). My přesto chceme hlasovat ještě víc, přestože jinak politikou pohrdáme.

Zapomínáme však, že zastupitelská demokracie je zde především od toho, abychom si na časově omezené a relativně krátké období zvolili ve férových volbách své zástupce, kteří zajistí správu věcí veřejných, neboť my samotní se musíme logicky zabývat nikoliv politickými, ale svými soukromými záležitostmi. Tato pravidelná volba politiků přitom probíhá na základě dlouhodobých programů politických stran, které vycházejí z určitého pevného ideového základu.

Naproti tomu stávající prosazování referenda a posilování přímé demokracie je odrazem dvou negativních faktorů: za prvé odmítáme zmíněnou dlouhodobost politických programů. Dominující jsou naopak obecné a nic neříkající proklamace o zbytečnosti či slabosti zastupitelské demokracie, kterými často začíná cesta k nesvobodě. Demokracie totiž v žádném případě nemá fungovat na základě krátkodobého a velmi vrtkavého mínění většiny, které je zpravidla odvozeno od povrchních a racionálně nepodložených emocí.

V tomto smyslu tak referendum není tou pravou demokracií, jak nám vnucují jeho obhájci, ale ve skutečnosti je cestou k likvidaci demokracie, neboť se jeho prostřednictvím mohou odstranit pojistky, které demokracii (svobodu) udržují v chodu, např. lze tak odhlasovat zrušení Senátu, omezit další pravomoci parlamentu apod.

Za druhé se zcela vyprázdnil ideový rámec politiky. Politické programy ohledně zahraničních vztahů, ekonomiky, daní, sociální a zdravotní péče, školství atd. se dnes neprosazují dle nějaké pevně ukotvené politické ideologie, ať již liberální, levicové, zelené nebo třeba konzervativní. Politici se místo prosazování takovýchto dlouhodobých programů raději na sociálních sítích vyjadřují k nepodstatným jednotlivostem, jako je např. aroma českého rumu….

Ve svých názorech se přitom politici neřídí svým ideovým ukotvením, nezastupují nějaký pevně vymezený segment voličů. Občanům říkají to, o čem si myslí, že chtějí momentálně slyšet. Mnozí političtí lídři si tak troufale dovolují hovořit v údajném zájmu všech, což rovněž na počátku činí každý diktátor.

Podobné tendence jsou proto pro evropské demokracie velmi nebezpečné, neboť pod rouškou domnělé svobody můžeme opětovně zavést politické systémy založené na nepřátelství jedné skupiny vůči druhé.

Prosazování referenda přitom souvisí s ještě jednou věcí. Slovo „demokracie“, tedy „lidovláda“, je velmi široké a lze jím obhájit téměř cokoliv vč. velmi tvrdé formy autoritativního režimu. Přece i komunisté po celých čtyřicet let své vlády tvrdili, že vládnou v zájmu lidu. A mnoho let před bolševiky také francouzští revolucionáři, tzv. občané, začali vraždit nepřátele své údajně demokratické revoluce pod zdánlivě hezkým heslem „svoboda, rovnost, bratrství“. Stejně tak obhájci referenda snadno mohou použít jednoduchou a navenek srozumitelnou formulku, dle níž hlasování lidu je přece nejlepší a nejdemokratičtější možností, která zajistí spásu.

Demokracie však není všelékem, není zde proto, aby zachraňovala nebo aby vyřešila problém. Těžkosti, které před nás klade společenský život, např. problémy rasové, ekonomické nebo sociální v minulosti neodstranily ani nedemokratické politické režimy, byť k tomu měly daleko silnější páky, neboť se na demokratické principy diskuse a ochrany menšin nemusely nijak ohlížet.

Demokracie ani není o dosažení co nejrozumnějšího řešení, protože takové řešení ani není objektivně možné. Co je lepší? Regulační poplatky ve zdravotnictví či nikoliv. Dosáhneme referendem rozumného konsenzu v takové otázce? Zastánci referenda však mají jednu výhodu. Až totiž budoucí praxe ukáže, že i referendem se občas přijme rozhodnutí dobré, ale také rozhodnutí průměrné, ale i rozhodnutí špatné. Přesně tak, jako je tomu v nynější zastupitelské demokracii. To však teprve přijde, a tak je zde opět prostor pro ty, co slibují krásný a dokonalý svět, kde politika bude skvělá a bezchybná.

Konečně cílem demokracie není dosadit na vládní posty ty nejlepší. Takovou společnost si přál Platón, který tím odůvodňoval svůj požadavek na vládu filozofů. Jeho utopické myšlenky přitom byly velkou inspirací pro marxistickou filozofii a jí zavedenou praxi tzv. umístěnek.

Demokracie je pouze o rovném a spravedlivém výběru našich politiků a možnosti je čas od času vyměnit. Je to technický nástroj pro řešení zcela přirozených konfliktů, nikoliv prostředek v boji domnělého dobra s domnělým zlem.

Politika navíc sama o sobě nemá až tak rozhodný vliv na kvalitu našich životů. Je spíše pravidlem, že většina politiků a vlád selhává a toto pravidlo ani referendum neodstraní, ani lidové hlasování nejkvalitnější výstupy či nejkvalitnější politiky nezajistí.

Populisté se však snaží voliče přesvědčit, že politický systém nebo volební pravidla jsou právě těmi hlavními faktory, skrze které docílíme obecného štěstí. Tato mylná a politicky aktivistická domněnka stála v moderní lidské historii miliony životů. Na počátku masových tragédií přitom vždycky stála údajná touha po svobodě a zdokonalení společenského řádu.

Závěrem v diskusi o potřebnosti referenda vezměme jeden konkrétní příklad. Nikoliv švýcarský, na který naši demokratičtí pseudoreformátoři poukazují nejčastěji. Nyní mám na mysli samosprávný socialismus v Titově Jugoslávii v letech 1945 – 1989. Firmy v něm byly spravovány tak, že v nich fungovaly dělnické rady, které rozhodovaly téměř o všech interních záležitostech – výši mezd, obchodní strategii apod. Dle jugoslávských ideologů tato praxe znamenala pravý marxismus, skutečnou vládu lidu a vlastnění výrobních prostředků dělníky. Jak ale tato forma dělnické samosprávy vypadala v praxi? Miliardové investice, na nichž závisel osud podniku, byly na schůzích dělnických rad mechanicky schvalovány během pár minut, neboť z pochopitelných důvodů řadoví pracovníci do složitých obchodních, právních a technických jednotlivostí nepronikli a ani o to neměli zájem. Naproti tomu se hodiny na jednáních zaměstnanců rokovalo o výši diet při služebních cestách nebo ceně stravenek v podnikové kantýně. Jugoslávský systém nakonec skončil v ekonomickém chaosu, mohutné inflaci, velká část země pak ve válečných troskách, neboť jediné, co ji ve skutečnosti spojovalo, byla charizmatická osobnost dlouholetého vůdce a válečného hrdiny Josipa Broze Tita. Je podobný způsob vládnutí tou skutečnou a žádoucí demokracií?