Mnichov 1938

"Děti! Co si představíte, když se řekne 'zrada'?!!".
Takto dramaticky před rokem 1989 učitelé zahajovali zářijové hodiny vlastivědy nebo dějepisu. Zradou měli na mysli jednání Británie a Francie v r. 1938 vůči Československu.

Není divu, že již malým žákům byl za minulého režimu náležitě vtloukán do hlavy žádoucí obraz mnichovské zrady. Zrady, které se na statečných
Češích dopustil ten prohnilý, kapitalistický Západ.

Právě Mnichovem totiž následně komunisté čtyřicet let obhajovali svůj režim, právě v mnichovských událostech tkví kořeny toho, proč obyvatelé českých zemí po roce 1945 tolik komunistické myšlence věřili. "S námi se Mnichov opakovat nebude" tvrdili komunisté stále dokola, dokud sami nedošli k srpnu 1968.

A Mnichov svým životem žije i v současnosti. Je to bájný příběh o tom, jak moc jsme chtěli bojovat, ale zlé vnější síly nám to nedovolily. A i dnes rádi věříme tomu, jak nám všichni ubližují. Politikové, kteří tento sebelítostivý pocit vyvolávají, patří v Česku k nejpopulárnějším.

Freudovský pojem "mnichovský komplex" je tedy v tomto případě více než na místě, neboť Mnichov je zasazen hluboko v českém podvědomí. Je zdrojem nejrůznějších představ a příběhů ve stylu "co by, kdyby" a pátrání, kdo je tím pravým viníkem dané tragédie. Onoho viníka však Češi hledají všude možně jenom ne v sobě samých.

Ve skutečnosti za první republiky pouze dvě české politické strany ve třicátých letech programově hájily vojenskou obranu Československa před nacisty, a to pravicová Národní demokracie a krajně levicová Komunistická strana Československa. Pravidelným vítězem prvorepublikových voleb však byla agrární strana, která ale usilovala o dohodu s Němci, nikoliv válku.

A také ve volbách v roce 1935, tedy posledních volbách před Mnichovem konaných v době, kdy již Hitler hrozil Československu napadením, znovu agrární strana mezi českými stranami zvítězila, a to při volební účasti přes 92 % čs. voličů....

Je proto pochybné, zda se většinový čs. lid chtěl hrdině bránit. Pro toto tvrzení neexistuje žádný spolehlivý důkaz. Ostatně stejně jako mobilizace, tak i následné vyklizení čs. hranic proběhlo bez masivních protestů veřejnosti.

Konečně ani žádný výzkum veřejného mínění v této otázce v září 1938 v ČSR proveden nebyl (byl naopak proveden např. v Británii s tím, že britská veřejnost byla proti válce).

Pokud bychom pak chtěli argumentovat poukazem na davy, které protestovaly na náměstích proti Mnichovu, pak třeba dnes jsou protestující proti současným politickým vůdcům označováni za křiklouny nebo tzv. pražskou kavárnu. Nešlo tedy i v roce 1938 v případě tehdejších protestujících o pouhý spolek poblouzněných intelektuálů odtržených od poctivého lidu? Navíc je jedna věc přijít a volat hesla na náměstí a druhou věcí je, jak by se obyvatelstvo chovalo během skutečné války.

Není také úplně pravdou, že čs. armáda byla v r. 1938 skvěle připravena (ostatně první pohraniční pevnost byla dokončena až v prosinci 1935, převážně se pak opevnění začalo stavět v r. 1936, tedy až tři roky poté, co se k moci v Německu dostal Hitler!). Proto armádní generál Ludvík Krejčí, tehdejší hlavní velitel, vojenskou obranu vládě nedoporučil. Sám generál Krejčí na kameru toto nepřímo potvrdil ve filmovém dokumentu z r. 1968 nazvaném "Mnichov 1938" (celý dokument je k dispozici pod tímto názvem na youtube.com).

Je rovněž velkou otázkou, zda zklamal Beneš. Mnichov je spíše výsledkem dlouhodobých volebních preferenci čs. obyvatel, naším vypočítavým spoléháním se na Francii a trvalým zablokováním čs. prvorepublikové demokracie, kdy celý stát byl rozdělen mezi dva nesmiřitelné tábory - pročeskoslovenský a protičeskoslovenský, kvůli čemuž nedocházelo k výměně vlád a tím přirozenému okysličování politického systému.

Většinové myšlení o Mnichovu však kopíruje dnešní přístup Čechů obecně k politice nebo třeba i Evropské unii, kdy ji vnímáme opět jako ten proradný Západ zase rozhodující o nás bez nás. Nám Čechům přece všichni ubližují..... Současný český prezident jako velmi chytrý člověk toto české myšlení zdárně využívá. A díky tomu vyhrává volby.

Avšak pokud by Beneš rozhodl jinak, tedy pro válku, neoznačovali bychom jej dnes se stejným morálním rozhořčením za vraha a viníka srovnání většiny našich měst se zemí?

Nezaměňujme proto Mnichov, reálnou historickou událost probíhající za určitých konkrétních dějinných okolností, s pohádkou o potencionálním statečném boji Davida s Goliášem. Beneš a další na rozdíl od nás následný vývoj, následnou povahu nacismu atd. neznali.