Sto let republiky

Při oslavách sto let vzniku Československé republiky bychom se měli především ptát, jak vlastně společný stát Čechů a Slováků v roce 1918 vzniknul. Byla naše samostatnost tvrdě vybojována? Stála české a slovenské obyvatelstvo nějaké širší oběti?

Nikoliv. Samostatné Československo bylo především diplomaticky a politicky vyjednáno.

Nevzniklo úsilím celého národa, ale úsilím několika málo jednotlivců. Pokud se o tento nový stát bojovalo se zbraní v ruce, bylo to někde hodně daleko v Rusku, v tamních legiích.

Český lid se tak budování státu účastnil tím, že chodil do divadla. Za monarchie jsme stavěli divadlo Národní, za první republiky bylo centrem boje za republiku divadlo Osvobozené, za komunistů byla divadla ilegální. Ostatně i naše národní hymna pochází z divadelní hry.

Na těchto základech tedy český člověk začal chápat i politiku. Tedy jako divadlo, jeviště, na kterém probíhá boj proti někomu či proti něčemu, zvláště pak boj proti všemu nečeskému. Je to proto boj na život a na smrt, boj proti fatálnímu nepříteli, který ohrožuje naši samotnou národní existenci.

Přesto jde zároveň o boj, který se odehrává právě jen na jevišti, my sami se do něj nezapojujeme, je někde daleko, nás se téměř netýká.
Je to boj, který je pouze přehráván, politika je přece svinstvo, pouhý boj o koryta, my, slušní, do ní nezasahujeme.

Tak politika před rokem 1918 skrze divadlo bojovala proti Rakousku, pak bojovala proti Němcům, pak bojovala proti komunistům a dnes je jejím úkolem bojovat proti migrantům nebo proti korupci.

Kdo neskáče, není Čech. Kdo není s námi, je proti nám.
Ten, kdo stojí na chodníku, nebuduje republiku, kdo chvíli stál, už stojí opodál.

Český lid čeká, že politika vše zařídí za něj, vše za něj vybojuje, čeká, že politika je spásonosná, že je v ní jen jeden správný názor.
Na tuto spásu čeká, aby pak sám alibisticky mohl říkat, že on za nic neodpovídá.

Tak český lid nechal v roce 1918 republiku vyjednat svými politickými elitami, a přišel až symbolicky na Staromák, aby jen zatleskal jako
na konci divadelního představení (podobně jako dnes na náměstích tleská svým sportovním hrdinům).

Herci s dramatikem v čele pak ve formě jakési nadšené divadelní a skandované estrády v roce 1989 namísto českého lidu zařídili i pád komunismu.

Tedy stejně jak vznik samostatného státu v roce 1918, tak i konec minulého režimu a nabytí svobody v roce 1989 vlastně většinu z nás vůbec nic nestály.
Jak v roce 1918, tak v roce 1989 pouze stačilo připnout si na kabát trikolóru
či strhnout sochy.

A jak se říká, kdo lehce nabyl, také lehce pozbývá.

Tak český lid v roce 1992 jen klidně přihlížel, jak stát, který mu celkem v pohodě v roce 1918 spadnul do klína, je ve stejné pohodě demontován.
Čechy totiž s jejich státem nespojuje žádný společný zážitek, nemají vlastně proč se s ním ztotožnit, nemají proč si jej vážit.

A i dnes český lid opět miluje politiky - divadelníky, kteří si libují v silných gestech a zjednodušeních.
Lid se na ně pouze dívá, chechtá se nad jejich sprostými slovy a opět čeká, co za něj politika zařídí (ne nadarmo měla Babišova strana na svých posledních billboardech zdůrazněno, že hlavní charakteristikou politiků ANO je mít telefonní číslo na svého lídra...).

Český lid nemá ve zvyku jednat, má spíše o sebe strach. Věří jen svým divadelníkům.
Českému lidu je tak vlastně všechno jedno, vždyť politika je pouhé divadlo, jen krátce zaskandovat, to je ono, to je to pravé.

Jediné, o co se český lid skutečně stará, je jeho bezpečí a dobré bydlo. Nechce, aby jej někdo ohrožoval, nechce se nikomu přizpůsobit. V roce 1918 chtěl republiku, protože vázlo zásobování, v roce 1989 chtěl odstranit komunismus, protože nezajišťoval bohaté výklady obchodů. Českému lidu nejde o ideje, jde mu o zboží.

Je pak zcela přirozené, že takovému lidu vládne premiér, který zcela najisto ví, že získá politické body odmítnutím padesáti uprchlíků, proto se nebojí to do novin otevřeně říct, velmi dobře ví (možná mu to i jeho zdatní političtí marketéři poradili), že bude většinou pochválen. Premiér, který tak skrze 50 uprchlíků dělá svoji kampaň a ještě drze obviňuje jiné, že kampaň danou cestou dělají oni.

Není pak divu, že desetimilionový národ bojící se padesáti cizích lidí, si po sto letech připomíná a slaví vznik státu, který vlastně už neexistuje.
A svůj dnešní stát ani nemá jak pojmenovat, on totiž nemá svůj všeobecně přijímaný jednoslovný název, neboť každý z těchto názvů je sporný.

Konečnou ironií osudu je, že Slováci vznik Československa neslaví vůbec, resp. pouze výjimečně letos, a to v jiný den než Češi....
Nemáme-li z čeho vycházet, nevěříme pak ani v sebe. Je potom jasné, že se zároveň i všeho bojíme.

A není pak ani divu, že v anketě Největší Čech si český lid de facto zvolil Járu Cimrmana, tedy osobu, která také není skutečná.
Oslavujeme někoho, kdo nikdy nežil, maximálně jen v divadelních hrách.