Jsi fašista! A co to vlastně znamená?

Termín „fašismus“ v poslední době nahradil slovo „komunismus“. V čem? V roli basebalové pálky. Donedávna bylo označení „komunista“ velmi urážlivé a odsunovalo politického soupeře na okraj scény, do horší společnosti. Tento antikomunistický přístup však zcela zmizel, neboť se ukázalo, resp. potvrdilo, že komunismus je nedílnou součástí české duše a máme jej vlastně rádi.

Pokud chce někdo nálepkovat a ostouzet dnes, použije spíše slovo „fašista“. Za fašistickou je někdy pokládána strana Tomia Okamury. Prezident Miloš Zeman pak jako fašisty nálepkuje jednotlivce, kteří proti němu vystupují na náměstích nebo házejí květiny s prezidentskou stuhou do odpadkových košů. A za fašistu je některými publicisty označován také současný americký prezident.

Čím se však fašismus skutečně vyznačuje? Zde jsou jeho základní znaky:

Aktivistický politický styl

Aktivistický politický styl v žádném případě neznamená veřejně prezentovat nějaké politické stanovisko či nad politikou přemýšlet. Říkat své politické názory nebo se politicky angažovat, např. i v místním spolku, klubu není nic špatného. Je to naopak žádoucí.

Avšak aktivistickým stylem se při vysvětlování fašistické ideologie míní snaha skrze politiku napravit společnost a odstranit z ní domnělé zlo.

Proto fašisté tvrdili, že zastupitelská demokracie není schopna společnost před zlem uchránit, a je tak nutné instituce zastupitelské demokracie (tj. zejména parlament, politické strany, svobodné volby, svobodu projevu atd.) odstranit a nahradit něčím lepším, tedy právě fašismem (komunisté pak svoji alternativu vůči zastupitelské demokracii nazývali lidovou demokracií či také demokratickým centralismem).
V podobném smyslu se dnes mluví o demokracii přímé a s ní spojeném referendu jako nástroji, díky němuž se údajně dá společnost řídit lépe, díky němuž se prý dospěje ke kvalitním rozhodnutím a díky němuž se do veřejných funkcí dostanou ti správní a hlavně neúplatní lidé.

„Slušní“ lidé a jejich nepřátelé

Výše nastíněná snaha napravit společnost i jednotlivce skrze politiku je klíčovým prvkem fašismu. Fašisté proto sami sebe stavěli do role jakýchsi zachránců světa, kteří zajistí bezpečnost, spásu a především odstraní veškerý plevel, resp. spíše to, co fašisté za plevel označovali. Zbude tak jen krásná, sterilní zahrada bez jakýchkoliv kazů.
Za onen škodlivý plevel byli v počátcích fašismu označování bolševici, Židé, komunisté, dekadentní umělci atd. Dnes jsou obecnými nepřáteli hlavně uprchlíci a intelektuálové (viz pohrdlivé řeči o pražské kavárně a sluníčkářích).
Typickým znakem fašisty je proto odvolávání se na „lidový zájem“. Velitel koncentračního tábora v Osvětimi o sobě otevřeně tvrdil, že není zlý, neboť masové vraždění provádí v zájmu německého lidu. Sám sebe tak pasoval do role oběti, která musí „zatnout zuby“ a vydržet, aby ostatní v budoucnu mohli krásně žít.
Dnes se však namísto poněkud zprofanovaného a příliš knižního slova „lid“ používá hovorovější a zemitější slovo „lidi“.
„Lidi to chtěj“, „lidi to vidí“, to je typický slovník politického aktivisty a vášnivého korektora společnosti, kterým obhajuje všechny své politické postoje a kroky.

Teatrální styl politiky

Veřejná vystoupení Benita Mussoliniho nebo Adolfa Hitlera byla plná křiku, dramatických gest a zuřivě nepřátelských výrazů. Fašisté i nacisté si libovali v uniformách, ve vojenských pochodech, ve veřejném pálení knih, v masových či velmi dramatických shromážděních, v kultu síly, ve všeobecné kázni, jednotě a podřízení se kolektivu.
Hitler i Mussolini prostřednictvím svého charismatu, hereckými a zejména sebejistými výkony uměli velmi dobře pracovat s davem. Vládli stylem pouličních řečníků, kteří rétorickými schopnostmi posluchače dokonale přesvědčili o své pravdě. Důležitá tedy byla forma jejich vystupování, nikoliv obsah.

Síla lidské vůle

Tento znak fašismu je úzce spojen s prvním. Míní se jím přesvědčení, dle něhož je v lidských silách, resp. v silách politického systému vytvořit ideální společnost, v níž se nebudou dít žádné nepravosti, v níž nebudou nehody, nenávist, v níž se nebude krást a v níž nárok každého bude náležitě uspokojen.
Fašista věří, že člověk je schopen dokonale rozpoznat realitu a najít to nejlepší a jediné správné celospolečenské řešení, které nejen zajistí všeobecné blaho, ale které je navíc levné a odborně na výši.
Fašista si proto osobuje mluvit jménem celé společnosti, neboť jeho řešení je jediné možné. Ty, kteří se tomuto dokonalému řešení protiví, je pak, samozřejmě v zájmu lidu, nutné zakázat, vykázat, zničit, odstranit.

Soběstačnost

Nedílným znakem fašistického myšlení je sobecké uplatňování vlastní politiky bez ohledu na jiné jednotlivce i jiné státy, bez ohledu na mezinárodní závazky. Fašista se vyznačuje odporem k mezinárodním nebo nadnárodním institucím a intenzivně proti nim vystupuje.
Nechce se podřizovat právu či mezinárodnímu pořádku ani dosavadním smlouvám.
Jediným správným způsobem politického uvažování je výhradní podřízení se fašistickému politickému vůdci.

Je možné příslušné znaky přiřadit k současné politice či jejím jednotlivým protagonistům? Naštěstí všechny najednou (snad?) nesplňuje žádný ze současných významných politických lídrů. Proč naštěstí? Mějme totiž na paměti, že fašistická snaha nastolit pořádek skončila přesně opačně, tedy naprostým chaosem.