Novoroční projev trochu jinak

"Naše dříve těžké otřesy nevyvolával jenom boj politických stran, ale také dohadování se stran, vzájemné kompromisy, vzájemné podílení se na moci, děleni se o výhody vládnutí, vzájemné si odpouštění vin a chyb – to vše se vždy dělo na úkor státu i veřejné mravnosti.“

Jsou Vám tyto ušlechtilé věty o mravnosti a potřebě vymetení Augiášova chléva povědomé? Nezaslechli jste v posledních měsících podobné fráze o tom, že je zase nutné vyhnat zloděje a napravit svět z úst některých politiků i rozezlených občanů?

Možná ano, avšak výše necituji nikoho z rádoby moderních horlivců, kteří chtějí dělat novou, údajně čistou politiku bez intrik a hašteření. Naopak. Uvedené řádky napsal už v roce 1946 typický, chceme-li užít onoho módního přívlastku, tradiční politik. Byl jím tehdejší československý prezident Edvard Beneš. Své závěry v knize „Demokracie dnes a zítra“ nemyslel nijak špatně. Beneš byl jistě dobrým prezidentem důsledně upřednostňujícím vždy zájem státu před svým zájmem osobním, což se o jeho tamních následovnících - a zejména tom současném - říci nedá. Nicméně jak realizace Benešem nastíněných myšlenek vypadala v praxi, se občané Československa mohli velmi brzo přesvědčit, když domnělým škůdcům oné nezpochybnitelné mravnosti začaly být lámány vazy na šibenicích.

Přitom i dnes, znovu a nepoučeni, novodobí mesiáši křičí, že jménem lidu chtějí v dosavadním řádu provést zásadní změnu, skoro revoluci. A lid těmto rebelům bez příčiny, znovu a nepoučen, tleská a věří. Opět chceme vše dělat bez dohadování, akčně a levně, bez zbytečné ztráty času i peněz, bez marnotratného žvanění údajně škodlivých politických stran. Chceme zjednodušovat a trestat, ústavní pravidla přitom považovat za obtěžující cár papíru. Chceme znovu stát v jednotném šiku, teď nebo nikdy, zase v národní frontě bojovat proti jakési kruté hydře, co na tom, že tu hydru nikdo ani neviděl. Ty, kdo se vznešeného boje účastnit nechtějí, pak šmahem označujeme za kazisvěty a reakcionáře, popř. za členy pražské kavárny.

Připomínáme tím svazačku v modré košili a rudém šátku, když dávala na pionýrském shromáždění o svých návrzích hlasovat, ale proti nesměl být nikdo, a pokud náhodou ano, tak se ta svazačka velmi vztekala a rozhořčeně se od oponentů dožadovala vysvětlení. Jistě. Tehdy se na tom shromáždění šťastných pionýrů opravdu neblábolilo. Jen se tu postálo v pozoru, poslušně se splnily příkazy a nakonec se za odměnu shlédnul nějaký pokud možno neškodný a milý film. Tíživého břemene svobody jsme tím skutečně byli ušetřeni, neboť za nás rozhodovali jiní.

A stejně jako tehdejší mladá vedoucí pionýrské organizace i my nyní zapomínáme, že cizí slovo pro shromáždění, „parlament“, je odvozeno od francouzského slovesa „parler“, tedy mluvit, vést s někým rozhovor, což mimo jiné znamená i oponentovi naslouchat.

Nevšímáme si také, že dnešní rozzlobení mužové v politice, mladí i staří, kteří při svém budovatelském zápase za změnu nejvíce mluví o tom, že zastupují všechny, ponejvíce zastupují jen své osobní mocenské cíle. Povídají, že splní naše sny.

Jsou to však především sny jejich, neboť plnění cizích snů není úkolem politika. Ani politik zvolený sebepropracovanějším volebním systémem, ani politik, kterého budeme moci stokrát ve všelidovém hlasování odvolat, nebude moci zajistit, abychom byli šťastní, ani takový lídr nebude mít v ruce kouzelný proutek, kterým zažene veškerá protivenství, nebude jasnovidcem s klíčem k nalezení dokonalosti a už vůbec nebude někým, kdo udělá práci za nás. Spíše selhávání politiků je přirozené.

Pokud totiž chyby, hádky a aféry vyplouvají na povrch, je to znakem, že politický systém správně funguje a nikoliv důvod, proč jej od základu měnit. Pouze v režimech diktátorských se občanům nasazují růžové brýle, podvody se tutlají, popřípadě se o nich rovnou zakáže mluvit.

Tvrdí-li někdo, že se statečně postaví proti všem prohnilým korupčníkům, nejde tak ve skutečnosti o nic jiného než o projev zbabělosti a lenivosti, neboť proti takovým, velmi obecným záměrům nelze nic namítat, nevystavují řečníka nijaké kritice, je to jako slibovat, že se druhý den rozední.

Nejsme totiž všemocní a jiný názor, překážky a nedorozumění jsou součástmi našich životů. Jako je den a noc, zdraví či nemoc, slunce a déšť, existují mezi lidmi rozpory. Vedle života je i smrt, nelze ji odstranit ani vymýtit, pokud by nebylo umírání, nebylo by ani narození, pokud by byl jenom humor, i vážné věci by se staly směšnými.

Politika proto není spásou ani nesmiřitelným kolbištěm, na němž má dobro na věky zvítězit nad zlem. To se děje v pohádkách, nikolivěk však v realitě. Politika je jen neustálým hledáním smíru mezi různými hledisky. My ale přesto věříme báchorkám o tolik kýžené změně, konci blábolení a konečném vítězství dobra, neboť nám umožňují pohodlně žít ten nejpradávnější a nejpyšnější lidský sen – sen o tom, že dokonalost lze skutečně jednoho dne nastolit a budeme v ní žít jen my, co si o sobě myslíme, že jsme bez poskvrny.

Lidskou přirozeností tak není žít v míru, ale vést očišťující boj za onu dokonalost. Proto chceme vůdce a prezidenty, kteří při projevech zatínají pěsti. Proto vytváříme umělé nepřátele, do nichž vtělujeme svoje nedostatky, na které svádíme své neúspěchy a jejichž chyb si všímáme víc a raději než chyb vlastních. Fašisté se dříve při vyhledávání takových nepřátel nadutě chlubili, že jejich nové hnutí bude hrází proti bolševismu. Skutečným výsledkem přezíravého fašistického boje však byl bolševismus rozprostřený přes půlku Evropy. A bolševici pak pro změnu chtěli s náležitou vášní a zápalem zakázat bohaté, aby měli všichni všechno. Ve výsledku ale nakonec nikdo neměl nic.

Věříme-li proto všem těm řečem o blábolících politicích a nutnosti jakési změny, pak připomínáme obyvatele vesničky v jedné známé filmové komedii, kteří slepě naslouchají lžím místních komunistických funkcionářů o tom, že stranický výbor dal postavit most přes řeku. A tato nezlomná víra vesničany neopustí ani ve chvíli, kdy jako účastníci slavnostního průvodu konaného právě při příležitosti otevření nového mostu už všichni plavou ve vodě přesně v těch místech, kde měl most stát.

Nespoléhejme tedy ani dnes na ty, kdo se nejvíce budou odvolávat na nás, neboť i ty nejhorší zločiny moderní doby byly vždy obhajovány tím, že je přece chtěl „lid“.