O odvolání ministra

Současná česká vláda se momentálně potácí v půtkách okolo ministra kultury. Sledujeme váhání, přešlapování, odkládání, svádění odpovědnosti jeden na druhého.

Na této pseudokrizi se však mimo jiné velmi dobře ukazuje i problematičnost hesel o tom, že „bude líp“ nebo o tom, že politik neblábolí, ale maká. Jsou to totiž hesla nic neříkající a neopírají se o žádný pevný politický program. Politik uplatňující na začátku své cesty k moci podobné demagogické fráze je pak v konkrétním sporu nepředvídatelný a neseriózní. Takovému politikovi totiž nejde o dopředu garantovaný program (ten nemá) ani mu nejde o veřejný zájem, ale výhradně o jeho mocenskou pozici a jeho zájem soukromý.

V Česku je dlouhodobě standardní politikou a standardními stranami programově opovrhováno. Tento jev, ať již vědomě či nikoliv, pro sebe využil také Andrej Babiš. Česká voličská mentalita, která pluralitnímu politickému stranictví nikdy nedůvěřovala a naopak vždy měla tendenci spoléhat se na silné a jednotící vůdce, Babišovi velmi pomohla.

Právě proto jsme dnes svědky zmateného vývoje, kdy jsou dlouhodobě naprosto nejasné základní otázky. Tedy, kdo je opozice a kdo není, a v čem se jednotlivé sněmovní strany názorově liší a jaké mají názory na správu věcí veřejných.

Pro voliče dřívější a jasné dělení mezi pravicí a levicí, v němž nešlo o debatu nad systémem, ale nad tím, kam zemi efektivně a racionálně posunout, zcela vymizelo, resp. je ostouzeno.

Politický systém se dnes vyčerpává nesmyslnými debatami o referendu, přímé volbě starostů nebo, jak je tomu nyní, odvoláním nedůležitého ministra. Výsledkem je politika myšlenkově vyprázdněná, plná nejasných vizí, kdy premiér před hlavou státu prohlašuje, že chce republiku dostat tam, kde byla v době Masarykově. Jak přitom tato Masarykova republika skončila, je obecně známo.

Hlavní nebezpečí celé této nesrozumitelnosti ale spočívá v jiné věci. Problém není v samotném Andreji Babišovi, ale v tom, kdo přijde po něm.

Voliči znechucení věčnými půtkami politiků (ponechme stranou, že za své znechucení si mohou sami, neboť většinově volili právě Babiše) totiž nakonec uvěří dovednému pouličnímu řečníkovi, který dosavadní partajní dohadování označí za prohnilé, zkorumpované a hlavně jsoucí v rozporu s lidovým zájmem. To samé se ostatně ve dvacátých a třicátých letech minulého století postupně odehrálo v Polsku, Maďarsku, Německu, Portugalsku, Španělsku a v letech 1945 – 1948 u nás.

Také dnes proto nakonec mohou zabrat sliby o opětovném nastolení pořádku, ve kterém žádné hádky už nebudou a naopak všichni budou mít povinně jeden názor. Věřme, že režim s pracovními tábory zaveden nebude, ale režim, kde média smí pouze podporovat vládu, kde bude na pracovišti i jinde preferován člověk se „správným“ politickým stanoviskem nebo kde spory nebudou rozhodovat zcela nestranné správní orgány ani nestranné soudy, k moci přijít může.

Naráz tedy ti, co chtěli makat, upadnou v zapomnění, popřípadě také skončí mezi opovrhovanými a možná budou i rádi, že je noví vůdci budou pouze pomlouvat a nepřivolají na ně trest horší. Andrej Babiš tak sám spadne do jámy, kterou cca před šesti lety začal kopat.

No a Tomio Okamura včera v České televizi opětovně hovořil o tom, že je potřeba v zájmu českých občanů nastolit konečně STABILITU, po které on už dlouho marně volá a která údajně všem zajistí tolik kýžené štěstí…..